close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Stezkou vlka 2007

15. října 2007 v 18:39 |  Povídání z dogtrekkingů
.............. aneb jak se umírá za chůze
Závod, na který jsem se tolik těšila, byl konečně tady. Ve čtvrtek ráno už jsem nemohla dospat a vstávala zbytečně brzy.
Z balení jsem měla tentokrát obrovskou radost, protože se mi podařilo zabalit batoh naprosto geniálně. Nebyl přecpaný, ani moc těžký a přitom obsahoval vše potřebné k přežití. Ostatní věci jsem naskládala do auta s chirurgickou přesností a ještě mi zbylo dost místa. Jako vždy, jsem nálem zapomněla doma pohorky, ale nakonec jsem odjela se vším a skutečně jsem nic nezapomněla.
Vyjela jsem kolem 15:00. Cesta byla zpočátku dost šílená, ale na místě jsme byli v 18:30. Loučná nad Desnou, penzion Annín. Většina účastníků již byla na místě, takže místo na stan jsem hledala dost obtížně. Nakonec jsem vyhlídla prostor u ohniště, ne moc velký, ale stan se vešel a hlavně byly blízko vzrostlé túje, ke kterým jsem mohla Andryho bezpečně uvázat. Úvazu, který s námi až příliš blízko sousedil, jsem si všimla pozdě, ale nakonec jsme se porovnali.
V chatě jsme se přivítali s Renčou a všemi ostatními. Dokonce jsem hned narazila na Láďu Krejčího. Dlouho jsme se neviděli a tak byla radost oboustranná. Od ostatních jsem dostala nelichotivou přezdívku "ta, co vždycky vzdá". Paráda, to mám teda vizitku, ale co, tentokrát nevzdáme.
Šla jsem se zapsat, předat očkovák a zaplatit ubytování. Postavila jsem stan, připravila si spaní a šla do hospody procházet itinerář. Byl pěkně dlouhý, na celé dvě stránky.
Na pátek byla trasa stanovena na 48km s regulérním zkrácením na 26km. Tu kratší chtěla jít Renča, mě se to zdálo krátké, takže jsem se rozhodla pro celou délku trati. V sobotu se mělo jít 44km, se zkrácením na 38km. Na sobotu jsem se rozhodla pro kratší trasu.
Z večerního meetingu jsem toho moc neslyšela, měla jsem hlad a šla jsem na polévku. Renča se mi pak ztratila, takže jsem šla spát. Za celou noc jsem zabrala asi jen na hodinu, jelikož Andry neustále coural a štěkal.
A je tu ráno a sluníčko svítí! Jeseníky ukazují svou přívětivější tvář. Jdeme venčit, tábor se pomalu probouzí. Andry je nějaký rozjařený, děláme kraviny, takže jestli nás někdo pozoroval, zřejmě usoudil, že jsme se oba zbláznili. V táboře už to víří, všichni se připravují, psi štěkají... Vážu Andryho a jdu omrknout startovku. Podle čísla by jsme měli startovat v 8:12. Jaké překvapení, když zjišťuju, že startujeme až v 8:43. Na nás šnečky je to dost pozdě, uvidíme.
Ještě bych měla podotknout, že z původně dvouetapového závodu se stal jednoetapový. Z první etapy se závodníci vraceli ještě v sobotu kolem poledne. No, i mistr tesař se někdy utne.
Takže jdeme později. Jdu najít Renču. Sedí v restauraci, u nohou má obrovský batoh, za kterým jen stěží vykukuje Pluto. Trochu valím oči a ptám se, co má uvnitř. Prý nic zbytečného, ale je možné, že jsem zahlédla kosmetický kufřík?? Renča startuje dvacet minut před námi. Domlouváme se, aby nešla moc rychle, že se ji budu snažit dohnat a půjdeme společně.
Vracím se ke stanu. Andry řve jako správnej seveřan a nemůže se dočkat až vyrazíme. Balím poslední věci, celtu na bivak nakonec nechávám ve stanu, snad pršet nebude. Ještě zavázat boty, uklidit co zůstává tady, zapnout stan, obléknout prdlého seveřana do postroje, batoh na záda, vysvětlit praštěnýmu seveřanovi, že ty schody fakt nechci sjet po hubě a nakonec zastavit praštěného seveřana před startovní čárou, jelikož ještě nejsme na řadě....to byl výkon, uf. Na startu jsme včas, dokonce s deseti minutovou rezervou. Sundávám batoh, ukazuji povinnou výbavu. Kontrola je opravdu přísná, ale nic jsme nezapomněli. Batoh podruhé na záda, pár nezbytných fotek zvědavých přihlížejících, pár odpovědí na všetečné otázky jakési paní a je to tu. Míjíme startovní čáru a vyrážíme. Andry vystřelí vpřed a já jen udržuju balanc. Snad mu to vydrží co nejdýl. Jdeme svižně a brzy doháníme první závodnici. Pokračujeme společně po žluté směr Červenohorské sedlo. Celá cesta do kopce, parádní rozjezd. Procházíme Kouty, odbočujeme na postraní silnici a stoupáme. Kdesi vpředu jsem zahlédla Renču. Asfaltka končí a mění se na dosti kamenitou cestu, prý "pohodlná šotolinová cesta". Pár rychlejších nás předbíhá, ale naštěstí jich není tak moc. Renča nám pořád mizí, ale po chvilce ji přeci jen doháníme. Hned leze s Plutem do roští, to bude cesta :-). Prý máme jít před nimi, že Pluto spíš potáhne za Andráškem. Jdeme tedy dopředu. Za námi však jdou další závodníci a Renča je víceméně stále v roští. Pokračuju svým tempem a Renča brzy mizí z dohledu, no nic, počkáme na sedle. Z mé poslední účasti na Stezce vím, že je tahle cesta nekonečná, samá serpentina klikatící se zleva do prava. Nevím, jestli funím víc já nebo Andry, ale funíme statečně a poměrně svižně. Holčina před námi zastavuje na pití a Andry zcela drze strká čumák do misky s vodou. Já mezitím vytahuju hůlky, snad se půjde trochu líp. Andry se osvěžil, takže pokračujeme.
Hůlky opravdu pomáhají, frčíme jak po másle. Před námi je vrchol, hurá. Opět nás po dlouhé době vítá Červenohorské sedlo. Zvědavě se rozhlížím a vzpomínám, jak tu bylo naposledy s Gorďou. Dokonce má jedna restauračka otevřeno a pár závodníků u ní zastavilo. Stavíme taky. Leju Andrymu vodu a ohlížím se po Renče. Je něco málo před jedenáctou a máme za sebou 7,5km. Vítr fouká a sluníčko už taky nesvítí. Andry vypil necelou láhev vody, jdu ji znovu doplnit a asi budeme pokračovat, ani po chvilce čekání Renču není vidět. Začíná mi být zima. Balíme a pokračujeme směr Filipovice. V itineráři je sice psáno "začnete klesat", ale stále jdeme mírně do kopce. Drží se mě dva polští účastníci, kluk a holka, sice jim nerozumím, ale alespoň nejdu sama. Andrymu se velmi líbí jejich fenka, takže se jich statečně držíme. Jdeme po pohodlné cestě, stále po žluté.
Najednou žlutá prudce odbočuje kamsi vlevo. Všichni na to nechápavě hledíme a jdeme se podívat. Tohle bude zřejmě to klesání. Tak prudký padák dolů jsem snad v životě neviděla. Někteří pak říkali něco o zatloukání skob a slaňování. Řadím Andryho k noze a velmi pomalu sestupuju dolů. Před námi jdou Polští účastníci a Andry se stále žene za fenkou. Několikrát ho velmi důrazně upozorňuju, že pokud nezpomalí, zapíchnu ho hůlkou. Po chvilce začíná chápat, že rychleji fakt nepůjdu a šine se pomalu se mnou. Klesání nekončí a krutě mě bolí kolena a chodidla, snad bych to šla raději nahoru. Málem ani nevěřím, že jsme dole. Úleva se zračí i v polských obličejích, i beze slov si rozumíme a dáváme najevo, že to bylo šílený. Pokračujeme, teď už po pohodlné cestě, na K1 k Marianinu prameni. Po chvilce jsme tu, 13km za námi a ještě spousta před námi. Hurá, čeká nás odpočinek a horký čaj. Kotvím Andráška ke vzrostlému stromu a jdu na čaj. Dostávám podpis do kartičky s kontrolními body, čaj, panáka rumu a sladkého hrošíka.Odpočívá tu spousta závodníků a téměř všichni hovoří o jediném, o tom šíleném klesání. Andry dostává misku vody, já jdu oblepovat kritická místa. Vyhlížím Renču a vychutnávám horký čajík. Po druhém čaji a vylidnění se kontrolního bodu, začínám balit. Renča nedorazila, takže jí píšu vzkazík a pokračuju v cestě. Ve Filipovicích je prý nadlouho poslední hospoda, tak hurá na jídlo. Cesta je poklidná, Andry čenichá a já vychutnávám báječné ostružiny a maliny. Po rozestavěné silnici přicházíme do Filipovic a celkem bez problémů nacházíme restauraci "Pepova bouda".
Je tu rušno, spousta psů, lidiček a jeden obrovský místní bernardýn. Téměř všechny stoly jsou obsazené, ale u polských známých je volno. Přivazuju Andryho k bytelnému trámu a jdu objednat jídlo. Mají bramboračku, hurá. Přichází i Maruška s kníračkou a dostává POSLEDNÍ porci bramboračky, no nic, jdu do hovězího vývaru. Všichni usedáme ke společnému stolu a vychutnáváme horkou polévku a čaj. Začíná pršet. Andrášek okukuje ostatní pesany a natahuje se kam až mu vodítko stačí. Je po deštiku, jsme nabaštěni a vyrážíme, společně s Maruškou, dál po modré k rozcestníku "Pod Točníkem". Povídáme si, cesta ubíhá. Pod kopcem mi zvoní telefon, takže batoh dolů. Zdržím se asi 4 minuty, holky mi mezitím utekly, ach jo, zase půjdu sama. Od rozcestníku odbočujeme na zelenou směr " Točník, Vřesová studánka". Dle itineráře nás čeká "hodně ostré stoupání". Slovo "hodně" bych nazvala nějakým příhodnějším, třeba "kruté" či "smrtelné". Jdeme uzoučkou lesní pěšinou, no, spíš lezeme po čtyřech. Opírám se do hůlek a snažím se nebrzdit Andráška, který mě statečně vleče nahoru. Často odpočívám a pobízím plíce k činosti na 120%. Ve ¾ přerušujeme stoupání na krytém odpočívadle, asi umřu. Výhled je ale bezkonkurenční. Dělám pár památečních fotek a statečně pokračujeme dál. Poslední úsek už ani není pěšina, ale skály. Andry maká jako ďas a pomáhá co může, jsem mu neskutečně vděčná. V duchu proklínám Láďu a modlím se, aby vrchol nebyl daleko. Po šíleném horolezeckém výkonu, jsme nahoře. Kochá se tu i několik dalších závodníků, ale hustá mlha nám to kazí. Jdeme dál. Horský chodníček nás vede nízkým lesem, vítr honí mlhu z jedné strany na druhou a je pěkná zima. Kolem jsou jen nízké keře a mlha, vidět opět nic není, na to mám zkrátka smůlu. Najednou je před námi rozcestník "U Kamenného okna", 20km, podle něho odbočujeme vpravo půl kilometrovou spojovačkou na "Sedlo pod Vřesovkou".
Na Sedle potkávám polské kamarády. Sundávám batoh, protože se musím přiobléknout. Andry baští sýr a počasím je nadšen, zatím nejsme ani jeden výrazně unaveni, jen zjišťuju, že se na bivak nedostaneme dřív jak v deset večer. Jdeme dál, značka zcela zákeřně odbočuje vpravo, mí polští spolusouputníci si toho však nevšimli a zabloudili, my jsme šli naštěstí dobře. Cesta je pohodlná a už slyším zmiňovaný potok. Opět batoh dolů a doplnit vodu. Andry loví žábu a pak si lehá do vody, chladí. Od potoka nás čeká další šílené stoupání na vrchol "Vozka". Na vrcholu se ani nezdržujeme, je zima a všude mlha, takže stejně není nic vidět. Z Vozky klesáme k rozcestníku "Nad Hučavou". Po cestě dolů pauzujeme a ještě se stihneme vyválet v blátě, jelikož mi uklouzla noha. Rozcestník "Nad Hučavou" míjíme naprosto sebejistě a o nějaký ten kilometr dál se mi to pěkně vymstilo. Pěkně jsem zabloudila, jelikož v "Josefové" jsem si myslela, že jsme teprve u lovecké chaty a stále jsem hledala, kdeže se ta značka noří přes silnici do lesa. Navigace od Tombrua mi taky nepomohla. Zachránili mě až domorodci. Pán mě nasměroval přímo úžasně, značku jsem našla po chvilce, ale ztratili jsme čas. Bylo k osmé večerní a byli jsme na 30km. Když bych si přečetla další řádek itineráře, vůbec jsme nemuseli bloudit. Byla jsem nešťastná, jelikož jsem se domnívala, že jsem poslední. Pobrečela jsem si, seřvala Andryho ať nečuchá, ale jde, pak jsem se mu zase omlouvala, jelikož on za to přeci nemůže...krize jako blázen. Sluníčko zapadalo a já se blížila k "Alojzovské vyhlídce". Odtud jsem měla pokračovat po louce přímo dolů do Branné. K louce jsem došla, ale dál jsem se nedostala, louka totiž byla pastvina pro krávy oplocena elektrickým drátem. Podlézt ho Andry nemohl a přelézt taky ne. NAŠTĚSTÍ se za námi zjevili další závodníci, počkala jsem na ně a společnými silami jsme drát překonali. Obrovsky se mi ulevilo, nejsem na trati sama. Řekla jsem si, že se jich budu držet jak jen to půjde. Sice to nebyla příjemná společnost, ale co. Přešli jsme pastvinu, dostali se do Předního Alojzova a opět jsme zabloudili. Jakýsi důchodce nás nasměroval, ale jak jsme zjistili, úplně blbě. Už byla úplná tma, značka nikde a vidina bivaku v nedohlednu. Podle rady dědy důchodce, jsme zkončili uprostřed lesa a cesta dál nevedla. Mezitím nás došel Láďa Krejčí s Lenkou Bahulíkovou, těch jsem se chytla mnohem raději. Napila jsem se, vyndala čelovku a pokračovali jsme společně. Bloudili jsme lesem a snažili se dostat do Branné. Viděli jsme světla, ale jak se za nimi dostat? Les byl plný šíleného křoví, ale statečně jsme se prodírali. Měla jsem radost, že jdu s Láďou a Lenkou, protože mi bylo jasné, že teď už se do cíle dostanu. Kdo totiž potká na trati Láďu, je zachráněn. Připadali jsme si jak v nějaké buši, mačeta by nám bodla. Zcela znenadání se před námi zjevila železniční návěsť. Láďa jakožto železničář zajásal, v blízkosti bude nádraží a konečně i ta prokletá Branná. Po chvilce jsme se prodrali na koleje a pod Láďovým vedením našli nádraží, rozcestník a hospodu, kde měla být K2. Byla jsem zdrchaná a slibovala si minimálně Redbull. Andrášek vypadal čile, ale byla jsem ráda, že si konečně taky odpočine. Hospoda je tu. Ne příliš příjemná paní nám dává razítko za průchod a oznamuje, že už téměř nic nemá, jelikož závodníci před námi téměř vše vyjedli a vypili. Takže nebude ani Redbull. Sotva se držím na nohou. Objednávám alespoň velký čaj a panáka místní speciality, bašta, ale do druhého nejdu. Andry dostává obrovský kus sýra a přemlouvám ho, aby na chvilku usnul. Po chvilce se objevuje sběrné vozidlo, prý jestli ještě někdo nepotřebuje odvoz. Mám velké nutkání, ale nevzdám, dojdeme. Je něco málo před desátou večerní a na bivak schází 13,5km, podle itineráře prý budou perné, no nazdar.
Vyndáváme mapu a vymýšlíme zkratku. Prý nás čeká ještě jedno velmi ostré stoupání a to bych nemusela přežít. Domlouváme se, já opravuju lepenku na nohách a pokračujeme. Jdeme po silnici, takže rozsvěcuji osvědčené chemické světýlko, aby jsme byli dobře vidět. Díky jasně zelené barvě si řidiči zřejmě myslí, že jsem příslušník policie a spolehlivě zpomalují. Je to dobré, vidí nás. Ve Františkově odbočujeme do dalšího kopce, zůstávám pozadu, ale Láďa s Lenkou na mě čekají. Před Velkými Losinami si vyprávíme o kancích a dokoce jedno stádečko potkáváme. Málem skáču Láďovi na batoh, ovšem Andry je ani nepostřehl. Ve Velkých Losinách pauzujeme, necháváme předejít ostatní, chceme totiž pokračovat po silnici, odmítáme absolvovat další "ostré stoupání". Je jedna ráno, uznávám, že není čas na hrdinství a leju do sebe Speed8, kdybych tak měla něco pro Andryho, už si moc často lehá. Později se chceme ze silnice odpojit zpět na červenou a dojít po ní do Loučné.
Všichni jsou pryč, jdeme také. K naší neskutečné smůle potkáváme Láďu....k tomu není co říct. Prostě nás vyšáh a posílá nás dál po silnici, že prý je to kratší. Nebylo, bylo to nekonečně dlouhé a náročné. Andry capká za mnou, co nožka nožku mine, a nechává se táhnout. No co, celý den táhl on mě, tak mu to vynahradím. Mám o něj strach, ale Lenka mě uklidňuje, že je prostě jen unavený.
A je tu Loučná, jásám, že jsem ještě na živu a vleču se dál. Nemám sílu mluvit, ani moc zvedat nohy, jen mechanicky kladu jednu před druhou. Zklamaně zjišťujeme, že jsme sice v Loučné, ale na druhé straně vsi, čekájí nás další 2km. Zanadávám si, ale jdu. Andry si díky závěsu odpočinul a zase zvesela čuchá a pobíhá kolem. Je něco málo před druhou ráno, chce se mi zvracet a umřít naráz. Nacházíme železniční stanici a vidíme další poutač na rybářskou baštu-bivak. Nevěřícně zírám na údaj, že bašta je vzdálena další 1km. Mám chuť to zalomit pod ceduli do trávy a nevstat.
JSME TU!!! Bašta před námi, je čtvrt na tři ráno a díky bloudění máme za sebou asi 55km v HODNĚ náročném terénu. Ostatní nás vítají, potřásají rukama. Bohužel nemám sílu na nic jiného, než si lehnout a už nevstat. Později jsem se v tomto okamžiku našla na fotce a dokonce jsem se na ní usmívala! Pokračujeme na louku, kde je bivak, je to do kopce! Lehám si k plotu, abych měla Andryho k čemu uvázat. Andry usíná během několika vteřin, na jídlo ani pomyšlení. Roztáhla jsem spacák a začalo pršet. Stojím nad ním, opřená o kolena a čekám kdy omdlím, je mi strašně špatně ale musím se postarat o Andryho. Vyčerpaná upadám do spacáku a zjevuje se Láďa, že si prý můžeme jít lehout pod střechu k hospodě. Láďo, to snad ne!!! Teď jsem si lehla. Nemám sílu vstát, ale sílící déšť mě přeci jen donutil. Věci jsem zabalila do jednoho rance a čapla do náruče. Nejhorší bylo přemluvit Andryho, že ještě někam jdeme, bylo mi ho tolik líto. Naprosto vyčerpaně se vleču pod střechu a padám na prvních 2m x 50cm volného prostoru. Andry znovu usíná, já si konečně uvolněně lehám a vychutnávám polohu vleže. Jakmile jsem si lehla, začali mě brát křeče naprosto do všeho, nohy, ramena, záda... Namáhavě se zvedám a lovím růžovou tabletku, po ní konečně usínám.....
Ráno jsem brzy vzhůru, ale kupodivu se cítím v pohodě. Venku leje a na druhou etapu pokračují jen běžci, Láďa nikoho jiného nepustil a málokdo má chuť po první etapě pokračovat.
Postupně se sjíždíme zpět na Annín. Sedáme si na zahrádku, povídáme, baštíme, pesani chrní...Konečně se opět shledávám s Renčou. Nechápavě hlední na naše vyprávění. Smějeme se a už teď se těšíme na další ročník.

Co na závěr? Děkuji Andráškovi, že mě vytáhl do těch nějvětších kopců, Láďovi za to, že mě dotáhl do cíle a nakonec obdivuji Renči obrovskou statečnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama