………….. aneb ke zdi a odstřelit
Stojím ve Hřensku, koukám do vody a v hlavě se perou dvě myšlenky, pokračovat v cestě nebo se nechat odvézt? Časový limit jsem stihla jen tak tak. Pořadatelé dovolili pokračovat, ale Petrovi se to nezdá…
Sedím v autě, lomcuje se mnou vztek, přeju si vrátit čas a říkám si, že jsem úplně blbá. Ale, jak to vlastně začalo:Na úplný závěr sezóny byl nachystán závod slibující nevšední zážitky. Mělo se jít přes Národní park České Švýcarsko. To si opravdu nenechám ujít a hned jsem se přihlásila. Měla jsem jet samozřejmě já s Andráškem, Petr a jeho ségra Jana.
Odjezd jsem plánovala na 18:00, ale jak to tak bývá, odjeli jsme až o hodinu později. Na místo jsme dorazili kolem 22:00. Meeting jsem samozřejmě prošvihla, tentokrát byl zřejmě důležitý, jelikož podstatné podrobnosti jsem se dozvídala od ostatních závodníků až na trati, a to většinou čistě náhodou. Jako třeba to, že do Hřenska se musíme dostat do 17:00, pak už nás Zuzka dál nepustí. Jediný podstatný detail v tomto případě byl, že Hřensko bylo na 30km. Stihnout to i s Petrem a Janou bylo náročné.
Startovali jsme v 8:00, Jana s Petrem vyrazili napřed, že prý je přeci doženeme. Ještě kontrola povinné výbavy (bez čelovky se na trať nikdo nedostal) a GO! Andrášek od začátku krásně táhnul, takže jsem je dohnala kupodivu velmi brzy. Jako na potvoru se mi rozvázaly boty, takže jsem musela zastavit a zavazovat. Udělala jsem pro jistotu uzel a hurá dál. Čekal nás velmi náročný sestup k "Dolskému mlýnu", tady se natáčela Pyšná princezna. Od shora až dolů se ozývalo samé "pomalu", "za paty", "počkej, ty blbče" a podobné. Šinuli jsme se velmi pomalu, ale pohled na Dolský mlýn nám to plně vynahradil. Dál jsme pokračovali směr "Královský smrk". Byl to jen půl kilometr, ale samé horolezčení po skalách a nakonec schody do říčky Kamenice. Velmi obtížný úsek pro většinu účastníků. Já se vyděsila celkem dost. Nejprve se musel přejít chodníček vytesaný do skály o šířce podrážky a pak, po vytesaných schodech, sejít dolů na mostek. Andry se na mě cpal, až jsem myslela, že se sklouzne dolů. Odepla jsem si to ze sedáku, pak mu pro jistotu odepla vodítko úplně a velmi pomalu ho vedla za sebou. Kdybych mu nepřekážela, asi by to zmáknul naprosto bez problémů.
"Královský smrk", první 2km za námi a já prvně čekám na Petra a Janu. Když je nikde nevidím, pokračuju dál, snad mě někde doženou. Jde se dobře, cesta je sice samé bláto, ale zatím nic, co by se nedalo zmáknout. Znovu po půl kilometru čekám na Janu a Petra. Po pěti minutách to vzdávám a pokračuju. Kde jsou?? Čekám po dalším půl kilometru, to už jdeme poslední a oni stále nikde. Zhruba po dalších 5ti minutách přicházejí. Snažíme se pokračovat společně.
U odbočky na "Růžový vrch" potkáváme Láďu s Chosíkem a jeho přítelkyni. Společně se šineme na vrchol. Zdá se mi to nebo to, co skutečně vidím je SNÍH??? Celotýdenní rýmička se projevuje a na kopec se mi jde neskutečně špatně, takže Růžový vrch vidím spíš černě, nebo bíle…? Statečně šplháme, jdu první, za mnou Jana, pak Petr a za námi Láďa a zbytek jeho smečky. Nahoru vede úzká cesta z velmi kluzkého kamení s pořádným nánosem podzimního listí, parádně to klouže. Stoupáme do mlhy. Těsně pod vrcholem potkáváme holčinu s vlčákem, není vidět, kam cesta pokračuje, tak se společně rozhlížíme a pak se shodujeme, že jdeme vpravo. Správně, vrchol je nadosah. Omyl, těsně pod vrcholem se nalézá rozcestník s nápisem, že na úplný vrchol je to ještě 300m, odmítám tam jít a okamžitě od rozcestníku sestupujeme zase dolů… Tak to je teda bezva, já jak blbec, funim nahoru, abych si přečetla cedulku a šla zase dolů??? No tak to mě teda fakt těší. Klesání je ještě horší. Klouže to jak na ledě, shodujeme se, že jdeme jak důchodci na namrzlém chodníku. Andrášek jedno podivné místo obcházel velkým obloukem, přišlo mi to divné a šla jsem normálně přímo, přeci to nebudu taky obcházet. Lup, už se válím v bahně, pravá noha podivně zkroucená, řvu jak Tarzan, ale zatínám zuby a rozcházím to. Pobolívá koleno, snad vydrží. Po pár metrech jsem sebou řízla ještě jednou, to zas budou modřiny. Mlha ustupuje, je zase vidět, takže se kocháme, podle možností, podzimními barvičkami.
Scházíme do Srbské Kamenice. Pod lesem nás čeká elektrický ohradník. Vzpomínám na Jeseníky, ale s radostí zjišťuju, že tady mají průchod pro turisty. Hurá. Směruju Andráška, aby nedostal pecku a dole pod pastvinou ještě jednou. V Kamenici usedáme na autobusovou zastávku a vytahujeme svačinu. Přichází Láďa a přidává se k nám. Moc dlouho se ale nezdržíme, dává se do nás zima, klepu se jak ratlik. Ještě kupuju turistickou známku a hurá dál směr Jánská.
Opět nás čeká parádní stoupák, cesta ani není vidět, prodíráme se mezi stromy směr vrcholek. Opírám se o hůlky a popadám dech. Nahoře opět čekám, až se všichni sejdeme, doplňujeme tekutiny a scházíme po krásných loukám zalitých sluníčkem, do Jánské. Z kopce se to frčí, ale v Jánské u rozcestníku opět čekám. Petra pobolívá noha, tak mu to nejde tak rychle. Je 12:00 a jsme na 13km, takhle to do Hřenska nestihneme ani náhodou. Jdeme vymýšlet cestu, jak se vrátit zpět do tábora. Nakonec se vrací jen Jana s Petrem a já pokračuju sama, poslední, dál. Abych to do Hřenska stihla, musela bych ujít za 5 hodin 17km, což je v pohodě, pokud je v pohodě terén. Pokračujeme sami s Andráškem. Nasazujeme svižné tempo a frčíme. U "Olešského rybníka" jsme za chvilku a na kontrolu(24km) nám schází 8,5km. V Nové Olešce zastavujeme na pití a malý odpočinek, slibuju Andrymu koupání, ale rybník je bohužel vypuštěný, takže se alespoň čumák máchá v místní strouze.
Úsek do Arnoltic na kontrolu, mi přišel nekonečný. Ale došli jsme, jen tak tak jsme stihli utéct dešti. Dokonce ještě potkáváme Zuzku. V hospodě jsou poslední závodníci, bohužel odchází příliš brzy, chci nechat odpočinout Andryho a zdržet se alespoň ¾ hodiny.
Bohužel mají k jídlu už jen guláš, ten neriskuju, ale kombinace Kofola - Semtex mě slušně nakopla. Nakonec se ještě objevují další, prý zabloudili. Usedají ke mně ke stolu a já se ještě zdržuju. Nakonec odcházím až v 16:15, do Hřenska už nemám šanci to stihnout do 17:00, přeci jen nám to tak rychle nejde.
Vyrážíme velmi svižně, dokonce i poklusáváme a já začínám doufat, že se nám to přeci jen podaří…Tenhle úsek do Hřenska byl snad za celou trasu nejkrásnější. Všude kolem obrovské stěny, potůčky, zelený mech…nádhera. Nestačím se kochat, spíš koukám pod nohy, ale vyfotit jsem něco stačila. Tahle překrásná cesta ústí přímo na hlavní silnici. Naštěstí podle ní vede úzký chodníček, blížíme se do Hřenska. Stihneme to, určitě jo, jen vlastně nevím, kde Zuzku hledat. Zhruba v 17:10 stojíme ve Hřensku u rozcestníku, rozhlížím se, ale nikde nikoho, kdo by patřil k nám, nevidím. Pokračujeme dál po červené. Vede nás skrz Hřensko, všude kolem stánky a okukující lidé, já v kalhotách po kolena od bahna a s žirafou na vodítku…atrakce jak blázen. Vidím Zuzky auto, naklusávám, ale Zuzka mi odjíždí před nosem, ach jo, co teď?
Zkouším jí volat, ale zřejmě nemá signál. Volám Petrovi, ten mi dává k telefonu jednoho z pořadatelů. Domlouváme se, že můžu pokračovat dál, ale s velkou mírou opatrnosti. Petrova slova slyším jako včera: "jestli ti oni dovolí pokračovat, tak já ne".
Stojím ve Hřensku, koukám do vody…
Už je to přeci jen 14km, to zvládnem, čelovku mám, sice ne náhradní baterky, ale snad vydrží. Přemítám, promýšlím podrobnosti…naposledy mi čelovka vyplivla po dvou minutách svícení, tohle znovu nerisknu. Pokud by byl se mnou ještě někdo, tak si nějak pomůžeme, ale takhle? Volám Petrovi, aby přijel…
A je to tu zas, "ta, co to vždycky vzdá". Sakra, nemohla jsem ty baterky koupit na benzince?? Jsem blbá, blbá, blbá.
Sedím v autě, lomcuje se mnou vztek…
Z téhle sezóny jsem se hodně poučila, pokaždé už budu brát minimálně jedny náhradní baterky. Fyzicky nebyl problém, oba jsme s Andráškem byli v pohodě a STRAŇĚ MOC jsem chtěla pokračovat, ale po pravdě, jsem se kapku bála, že ta pitomá čelovka znovu nevydrží.
Děkuji Andráškovi, za jeho nesmírný ťapací elán.
Dodneška to mrzí i mě, hlavně že mě včas nenapadlo popadnout čelovku, nechat se za tebou odvézt do Hřenska a dojít to s tebou. I já bych se ráda ještě kus prošla. Jenže se to všechno seběhlo tak rychle, že než mi to došlo, byl už Petr v autě na cestě...