S Andráškem jsme si vypěstovali celkem festovou závislost na dogtrekku, aneb "vytrvalostní" turistice. Neobsazujeme sice medailové pozice, ale o to přeco nejde. Šnečkujeme si to od startu do cíle a užíváme si přírodu, fotíme, občas se vyválíme v bahně, bloudíme a zase se nacházíme...a tak pořád dokola.
Co se nám tedy vlastně osvědčilo?
Asi za nejlepší vychytávku považuji trekové hůlky. Ty moje jsou trojdílné, značky Gipron, ale na značce vůbec nesejde. Dají se složit do úsporného balení a pohodlně se vejdou na batoh. Dřív jsem si myslela, že je to věcička pro zbohatlíky, ale když jsem je prvně vyzkoušela na treku v Krušných horách, změnila jsem názor. Do kopce člověku hodně pomohou, když už nemůžu, tak se s nima podepřu, abych sebou rovnou neflákla o zem. Taky jsem si říkala, že mám plné ruce psa a ještě brát hůlky, ale vážně to jde. Hůlky prostě čapnu do jedné ruky a druhou se snažím ukočírovat psa. Jeden z velkých požadavků, byla váha hůlek. Byla jsem ochotna zainvestovat do co možná nejlehčích, přeci jen, je to další váha, se kterou musím do batohu počítat. Jsem z nich opravdu nadšená, do kopce mi hodně pomáhají a nestojí mě to pak moc energie, která se kolikrát hodí jinde. Hůlky jsou zkrátka super a můžu je jen doporučit.
Co se nám tedy vlastně osvědčilo?
Asi za nejlepší vychytávku považuji trekové hůlky. Ty moje jsou trojdílné, značky Gipron, ale na značce vůbec nesejde. Dají se složit do úsporného balení a pohodlně se vejdou na batoh. Dřív jsem si myslela, že je to věcička pro zbohatlíky, ale když jsem je prvně vyzkoušela na treku v Krušných horách, změnila jsem názor. Do kopce člověku hodně pomohou, když už nemůžu, tak se s nima podepřu, abych sebou rovnou neflákla o zem. Taky jsem si říkala, že mám plné ruce psa a ještě brát hůlky, ale vážně to jde. Hůlky prostě čapnu do jedné ruky a druhou se snažím ukočírovat psa. Jeden z velkých požadavků, byla váha hůlek. Byla jsem ochotna zainvestovat do co možná nejlehčích, přeci jen, je to další váha, se kterou musím do batohu počítat. Jsem z nich opravdu nadšená, do kopce mi hodně pomáhají a nestojí mě to pak moc energie, která se kolikrát hodí jinde. Hůlky jsou zkrátka super a můžu je jen doporučit.
Další pro mě nepostradatelnou věcí, se stala obyčejná elektrikářská izolační páska. Super věc na oblepování míst náchylných na puchýře. Je krásně hladká a hlavně spolehlivě drží na místě. Navíc je lehoučká a ani místa moc nezabere. Asi by se dala použít i na nějakou nouzovou opravu čehokoli, ale na ty puchýře je to opravdu geniální věc. Zkoušela jsem i obyčejné náplasti bez polštářku, dvoje ponožky, ale izolačka vyhrála.
Další parádní vyzkoušená věc je sušené drcené maso (pro psa) od firmy Falco. Jeden balíček má 250g a prý je to jako kilo syrového masa. Andrášek je telátko, takže jsem vždycky musela brát alespoň 3 odměrky granulí a něco do nich, protože suché by je nesnědl. A jelikož potřebuji, aby doplnil energii, musím mu na treku podstrojovat. Na jednu krmnou dávku má dva pytlíky, ty nasypu do misky, zaleju trochou vody a za pár minut je z toho kaše, kterou Andrášek bez problému zbaští. A další plus, pytlíky jsou skladnější. Cenově je to pohádka, jeden pytlík stojí u Wami v obchůdku 25,- + poštovné. Super věc.
Jídlo pro mě, kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem zkoušela různé možnosti, paštiky a sýry + chleba, salám a sýr a chleba, ale vždycky to bylo dost těžké, neskladné a nikdy jsem to nesnědla. Jak vykoumat, aby toho bylo akorát?? Při přípravách na Stezku vlka, jsem si dávala obzvlášť záležet na váze batohu. Pak mě napadlo, že bych mohla zkusit obložené chleby. Jídlo bude vlastně hned připravené, nebudu muset krájet chleba a hledat co k tomu. Koupila jsem toastový chléb, salám, sýr, okurku a vše pěkně připravila. Počítala jsem 4 chleby na jeden den. Přeci jen jsou po cestě hospůdky, takže hlad nehrozí a stejně toho na trati nikdy moc nesním. Chlebíky jsem naskládala pěkně na sebe a trochu je splácla, aby byly co nejmenší a pohodlně se vešly do batohu. Po cestě jsem už jen vyndala hotové jídlo a mohla baštit.
Další bezva vychytávka jsou chemická světla. Není to moc používaná věc, známá spíš z večírků či potápění. Jsou to různě velké tyčinky (nebo náramky, skleničky, brčka), naplněné jakousi chemickou sloučeninou ve skleněné ampulce. Tyčinku stačí rozlomit, protřepat s máme parádní lampičku. Svítivost je různá, od 5 minut velmi intenzivního světla až po 12hodin "normální" svítivosti. Já nejvíc používám 8 nebo 12 hodinové. Turistické značky se s timhle světlem sice hledat nedají, ale po cestě se s ním dá jít bez problémů. Většinou tohle světlo používám k osvětlení Andráška, navíc když jdeme po silnici je to neocenitelná pomůcka, je totiž vidět na vzdálenost 1,6km. Světla se dají koupit ve sportovních potřebách, ale mám zkušenost, že jsou VELMI drahá a většinou je mizerný výběr. Mnohem lepší je zakoupit je přes internet, tam jsou cenově mnohem přijatelnější, je velký výběr barev, velikostí a doby svítivosti. Alespoň jedno světýlko s sebou beru vždy, na jakýkoli výlet, prostě jen pro případ nouze.
Tohle jsou asi největší vychytávky, které mi ušetří spoustu starostí a zpříjemňují mi cestu. A jak neztratit nervy?
Kamkoli jedu, jedu s myšlenkou, že nesmím zabloudit. Ono se to krásně řekne, ale někdy mnohem hůře provede. Když se zadaří a octnu se někde jinde, chce to hlavně nepanikařit. Nejlepší je, vrátit se k poslední značce a hledat cestu odtud. Na vlastní kůži jsem ale okusila, kolik to vrácení stojí sil a navíc když cesta zpátky vede do kopce...je snazší vydat se dál, ona se ta cesta objeví nebo taky ne. Nejlepší je, potkat šikovného domorodce, který zná okolí a DOBŘE poradí, takových je ale jako šafránu. Pak se musíme spolehnout na svůj instinkt (ano, na ten který nás svedl z cesty) a znovu najít značku. Parádně jsem zabloudila právě na Stezce vlka, jen díky své blbosti. Tak moc jsem se snažila nic nepokazit, až jsem to úplně po.... Naštěstí jsem ale potkala domorodce, který mi poradil, a DOBŘE poradil, kdybych věděla adresu, pošlu mu děkovný dopis. Klidně se přiznám, že jsem propadala zoufalství, jelikož se rychle stmívalo a mě čekal ještě velký kus cesty. Šikovný domorodec mě ale nasměroval tak geniálně, že jsem značku našla po chvilce a ani si moc nezašla. Byla jsem ale dost nervozní a snažila si to vylít na Andráškovi, který za to samozřejmě vůbec nemohl. Blbec jsem já a ne on, kdybych pořádně četla itinerář, nemusela jsem bloudit. Myšlenka, že za půl hodiny bude tma a já jsem zřejmě poslední, mě srážela ke dnu. Snažila jsem se jít svižně, ale Andrášek pořád něco čuchal. Musela jsem se hodně přemáhat, abych na něj neřvala případně ho nesflákala hůlkama. Jsou to moje nervy, já si musím poradit, ten pes za to nemůže! Kopněte si do stromu, zařvěte si, ale NE NA PSA! Jednoduché poučení: pořádně číst itinerář! a klidně si připustit, že jsem na jiném místě než si myslím. Hlavně nezmatkovat, nějak vyřešit se to dá vždycky.
Zřejmě nejgeniálnější vychytávka je spolehlivý sparingpartner. V pravé chvíli vás nakopne k dalšímu výkonu a společně se do cíle dotáhnete spíš. Tady platí dvojnásob, že ve dvou (a více) se to lépe táhne.
Děkuji Andráškovi, že se mnou ťapká tyhle šílené štreky a snad i dokáže prominout mé výbuchy...
pls koukni se ke mě na blog..je tam bleskowka..různé odkazy na zupa stránky a mnoho dalšíhoi..tak pokud chcete tak se plsky kouknete!!!!!