close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Říjen 2007

Podzimní dogtrekking 2007

25. října 2007 v 20:08 Povídání z dogtrekkingů
………….. aneb ke zdi a odstřelit
Stojím ve Hřensku, koukám do vody a v hlavě se perou dvě myšlenky, pokračovat v cestě nebo se nechat odvézt? Časový limit jsem stihla jen tak tak. Pořadatelé dovolili pokračovat, ale Petrovi se to nezdá…
Sedím v autě, lomcuje se mnou vztek, přeju si vrátit čas a říkám si, že jsem úplně blbá. Ale, jak to vlastně začalo:Na úplný závěr sezóny byl nachystán závod slibující nevšední zážitky. Mělo se jít přes Národní park České Švýcarsko. To si opravdu nenechám ujít a hned jsem se přihlásila. Měla jsem jet samozřejmě já s Andráškem, Petr a jeho ségra Jana.
Odjezd jsem plánovala na 18:00, ale jak to tak bývá, odjeli jsme až o hodinu později. Na místo jsme dorazili kolem 22:00. Meeting jsem samozřejmě prošvihla, tentokrát byl zřejmě důležitý, jelikož podstatné podrobnosti jsem se dozvídala od ostatních závodníků až na trati, a to většinou čistě náhodou. Jako třeba to, že do Hřenska se musíme dostat do 17:00, pak už nás Zuzka dál nepustí. Jediný podstatný detail v tomto případě byl, že Hřensko bylo na 30km. Stihnout to i s Petrem a Janou bylo náročné.
Startovali jsme v 8:00, Jana s Petrem vyrazili napřed, že prý je přeci doženeme. Ještě kontrola povinné výbavy (bez čelovky se na trať nikdo nedostal) a GO! Andrášek od začátku krásně táhnul, takže jsem je dohnala kupodivu velmi brzy. Jako na potvoru se mi rozvázaly boty, takže jsem musela zastavit a zavazovat. Udělala jsem pro jistotu uzel a hurá dál. Čekal nás velmi náročný sestup k "Dolskému mlýnu", tady se natáčela Pyšná princezna. Od shora až dolů se ozývalo samé "pomalu", "za paty", "počkej, ty blbče" a podobné. Šinuli jsme se velmi pomalu, ale pohled na Dolský mlýn nám to plně vynahradil. Dál jsme pokračovali směr "Královský smrk". Byl to jen půl kilometr, ale samé horolezčení po skalách a nakonec schody do říčky Kamenice. Velmi obtížný úsek pro většinu účastníků. Já se vyděsila celkem dost. Nejprve se musel přejít chodníček vytesaný do skály o šířce podrážky a pak, po vytesaných schodech, sejít dolů na mostek. Andry se na mě cpal, až jsem myslela, že se sklouzne dolů. Odepla jsem si to ze sedáku, pak mu pro jistotu odepla vodítko úplně a velmi pomalu ho vedla za sebou. Kdybych mu nepřekážela, asi by to zmáknul naprosto bez problémů.
"Královský smrk", první 2km za námi a já prvně čekám na Petra a Janu. Když je nikde nevidím, pokračuju dál, snad mě někde doženou. Jde se dobře, cesta je sice samé bláto, ale zatím nic, co by se nedalo zmáknout. Znovu po půl kilometru čekám na Janu a Petra. Po pěti minutách to vzdávám a pokračuju. Kde jsou?? Čekám po dalším půl kilometru, to už jdeme poslední a oni stále nikde. Zhruba po dalších 5ti minutách přicházejí. Snažíme se pokračovat společně.
U odbočky na "Růžový vrch" potkáváme Láďu s Chosíkem a jeho přítelkyni. Společně se šineme na vrchol. Zdá se mi to nebo to, co skutečně vidím je SNÍH??? Celotýdenní rýmička se projevuje a na kopec se mi jde neskutečně špatně, takže Růžový vrch vidím spíš černě, nebo bíle…? Statečně šplháme, jdu první, za mnou Jana, pak Petr a za námi Láďa a zbytek jeho smečky. Nahoru vede úzká cesta z velmi kluzkého kamení s pořádným nánosem podzimního listí, parádně to klouže. Stoupáme do mlhy. Těsně pod vrcholem potkáváme holčinu s vlčákem, není vidět, kam cesta pokračuje, tak se společně rozhlížíme a pak se shodujeme, že jdeme vpravo. Správně, vrchol je nadosah. Omyl, těsně pod vrcholem se nalézá rozcestník s nápisem, že na úplný vrchol je to ještě 300m, odmítám tam jít a okamžitě od rozcestníku sestupujeme zase dolů… Tak to je teda bezva, já jak blbec, funim nahoru, abych si přečetla cedulku a šla zase dolů??? No tak to mě teda fakt těší. Klesání je ještě horší. Klouže to jak na ledě, shodujeme se, že jdeme jak důchodci na namrzlém chodníku. Andrášek jedno podivné místo obcházel velkým obloukem, přišlo mi to divné a šla jsem normálně přímo, přeci to nebudu taky obcházet. Lup, už se válím v bahně, pravá noha podivně zkroucená, řvu jak Tarzan, ale zatínám zuby a rozcházím to. Pobolívá koleno, snad vydrží. Po pár metrech jsem sebou řízla ještě jednou, to zas budou modřiny. Mlha ustupuje, je zase vidět, takže se kocháme, podle možností, podzimními barvičkami.
Scházíme do Srbské Kamenice. Pod lesem nás čeká elektrický ohradník. Vzpomínám na Jeseníky, ale s radostí zjišťuju, že tady mají průchod pro turisty. Hurá. Směruju Andráška, aby nedostal pecku a dole pod pastvinou ještě jednou. V Kamenici usedáme na autobusovou zastávku a vytahujeme svačinu. Přichází Láďa a přidává se k nám. Moc dlouho se ale nezdržíme, dává se do nás zima, klepu se jak ratlik. Ještě kupuju turistickou známku a hurá dál směr Jánská.
Opět nás čeká parádní stoupák, cesta ani není vidět, prodíráme se mezi stromy směr vrcholek. Opírám se o hůlky a popadám dech. Nahoře opět čekám, až se všichni sejdeme, doplňujeme tekutiny a scházíme po krásných loukám zalitých sluníčkem, do Jánské. Z kopce se to frčí, ale v Jánské u rozcestníku opět čekám. Petra pobolívá noha, tak mu to nejde tak rychle. Je 12:00 a jsme na 13km, takhle to do Hřenska nestihneme ani náhodou. Jdeme vymýšlet cestu, jak se vrátit zpět do tábora. Nakonec se vrací jen Jana s Petrem a já pokračuju sama, poslední, dál. Abych to do Hřenska stihla, musela bych ujít za 5 hodin 17km, což je v pohodě, pokud je v pohodě terén. Pokračujeme sami s Andráškem. Nasazujeme svižné tempo a frčíme. U "Olešského rybníka" jsme za chvilku a na kontrolu(24km) nám schází 8,5km. V Nové Olešce zastavujeme na pití a malý odpočinek, slibuju Andrymu koupání, ale rybník je bohužel vypuštěný, takže se alespoň čumák máchá v místní strouze.
Úsek do Arnoltic na kontrolu, mi přišel nekonečný. Ale došli jsme, jen tak tak jsme stihli utéct dešti. Dokonce ještě potkáváme Zuzku. V hospodě jsou poslední závodníci, bohužel odchází příliš brzy, chci nechat odpočinout Andryho a zdržet se alespoň ¾ hodiny.
Bohužel mají k jídlu už jen guláš, ten neriskuju, ale kombinace Kofola - Semtex mě slušně nakopla. Nakonec se ještě objevují další, prý zabloudili. Usedají ke mně ke stolu a já se ještě zdržuju. Nakonec odcházím až v 16:15, do Hřenska už nemám šanci to stihnout do 17:00, přeci jen nám to tak rychle nejde.
Vyrážíme velmi svižně, dokonce i poklusáváme a já začínám doufat, že se nám to přeci jen podaří…Tenhle úsek do Hřenska byl snad za celou trasu nejkrásnější. Všude kolem obrovské stěny, potůčky, zelený mech…nádhera. Nestačím se kochat, spíš koukám pod nohy, ale vyfotit jsem něco stačila. Tahle překrásná cesta ústí přímo na hlavní silnici. Naštěstí podle ní vede úzký chodníček, blížíme se do Hřenska. Stihneme to, určitě jo, jen vlastně nevím, kde Zuzku hledat. Zhruba v 17:10 stojíme ve Hřensku u rozcestníku, rozhlížím se, ale nikde nikoho, kdo by patřil k nám, nevidím. Pokračujeme dál po červené. Vede nás skrz Hřensko, všude kolem stánky a okukující lidé, já v kalhotách po kolena od bahna a s žirafou na vodítku…atrakce jak blázen. Vidím Zuzky auto, naklusávám, ale Zuzka mi odjíždí před nosem, ach jo, co teď?
Zkouším jí volat, ale zřejmě nemá signál. Volám Petrovi, ten mi dává k telefonu jednoho z pořadatelů. Domlouváme se, že můžu pokračovat dál, ale s velkou mírou opatrnosti. Petrova slova slyším jako včera: "jestli ti oni dovolí pokračovat, tak já ne".
Stojím ve Hřensku, koukám do vody…

Už je to přeci jen 14km, to zvládnem, čelovku mám, sice ne náhradní baterky, ale snad vydrží. Přemítám, promýšlím podrobnosti…naposledy mi čelovka vyplivla po dvou minutách svícení, tohle znovu nerisknu. Pokud by byl se mnou ještě někdo, tak si nějak pomůžeme, ale takhle? Volám Petrovi, aby přijel…
A je to tu zas, "ta, co to vždycky vzdá". Sakra, nemohla jsem ty baterky koupit na benzince?? Jsem blbá, blbá, blbá.
Sedím v autě, lomcuje se mnou vztek…
Z téhle sezóny jsem se hodně poučila, pokaždé už budu brát minimálně jedny náhradní baterky. Fyzicky nebyl problém, oba jsme s Andráškem byli v pohodě a STRAŇĚ MOC jsem chtěla pokračovat, ale po pravdě, jsem se kapku bála, že ta pitomá čelovka znovu nevydrží.
Děkuji Andráškovi, za jeho nesmírný ťapací elán.

Stezkou vlka 2007

15. října 2007 v 18:39 Povídání z dogtrekkingů
.............. aneb jak se umírá za chůze
Závod, na který jsem se tolik těšila, byl konečně tady. Ve čtvrtek ráno už jsem nemohla dospat a vstávala zbytečně brzy.
Z balení jsem měla tentokrát obrovskou radost, protože se mi podařilo zabalit batoh naprosto geniálně. Nebyl přecpaný, ani moc těžký a přitom obsahoval vše potřebné k přežití. Ostatní věci jsem naskládala do auta s chirurgickou přesností a ještě mi zbylo dost místa. Jako vždy, jsem nálem zapomněla doma pohorky, ale nakonec jsem odjela se vším a skutečně jsem nic nezapomněla.
Vyjela jsem kolem 15:00. Cesta byla zpočátku dost šílená, ale na místě jsme byli v 18:30. Loučná nad Desnou, penzion Annín. Většina účastníků již byla na místě, takže místo na stan jsem hledala dost obtížně. Nakonec jsem vyhlídla prostor u ohniště, ne moc velký, ale stan se vešel a hlavně byly blízko vzrostlé túje, ke kterým jsem mohla Andryho bezpečně uvázat. Úvazu, který s námi až příliš blízko sousedil, jsem si všimla pozdě, ale nakonec jsme se porovnali.
V chatě jsme se přivítali s Renčou a všemi ostatními. Dokonce jsem hned narazila na Láďu Krejčího. Dlouho jsme se neviděli a tak byla radost oboustranná. Od ostatních jsem dostala nelichotivou přezdívku "ta, co vždycky vzdá". Paráda, to mám teda vizitku, ale co, tentokrát nevzdáme.
Šla jsem se zapsat, předat očkovák a zaplatit ubytování. Postavila jsem stan, připravila si spaní a šla do hospody procházet itinerář. Byl pěkně dlouhý, na celé dvě stránky.
Na pátek byla trasa stanovena na 48km s regulérním zkrácením na 26km. Tu kratší chtěla jít Renča, mě se to zdálo krátké, takže jsem se rozhodla pro celou délku trati. V sobotu se mělo jít 44km, se zkrácením na 38km. Na sobotu jsem se rozhodla pro kratší trasu.
Z večerního meetingu jsem toho moc neslyšela, měla jsem hlad a šla jsem na polévku. Renča se mi pak ztratila, takže jsem šla spát. Za celou noc jsem zabrala asi jen na hodinu, jelikož Andry neustále coural a štěkal.
A je tu ráno a sluníčko svítí! Jeseníky ukazují svou přívětivější tvář. Jdeme venčit, tábor se pomalu probouzí. Andry je nějaký rozjařený, děláme kraviny, takže jestli nás někdo pozoroval, zřejmě usoudil, že jsme se oba zbláznili. V táboře už to víří, všichni se připravují, psi štěkají... Vážu Andryho a jdu omrknout startovku. Podle čísla by jsme měli startovat v 8:12. Jaké překvapení, když zjišťuju, že startujeme až v 8:43. Na nás šnečky je to dost pozdě, uvidíme.
Ještě bych měla podotknout, že z původně dvouetapového závodu se stal jednoetapový. Z první etapy se závodníci vraceli ještě v sobotu kolem poledne. No, i mistr tesař se někdy utne.
Takže jdeme později. Jdu najít Renču. Sedí v restauraci, u nohou má obrovský batoh, za kterým jen stěží vykukuje Pluto. Trochu valím oči a ptám se, co má uvnitř. Prý nic zbytečného, ale je možné, že jsem zahlédla kosmetický kufřík?? Renča startuje dvacet minut před námi. Domlouváme se, aby nešla moc rychle, že se ji budu snažit dohnat a půjdeme společně.
Vracím se ke stanu. Andry řve jako správnej seveřan a nemůže se dočkat až vyrazíme. Balím poslední věci, celtu na bivak nakonec nechávám ve stanu, snad pršet nebude. Ještě zavázat boty, uklidit co zůstává tady, zapnout stan, obléknout prdlého seveřana do postroje, batoh na záda, vysvětlit praštěnýmu seveřanovi, že ty schody fakt nechci sjet po hubě a nakonec zastavit praštěného seveřana před startovní čárou, jelikož ještě nejsme na řadě....to byl výkon, uf. Na startu jsme včas, dokonce s deseti minutovou rezervou. Sundávám batoh, ukazuji povinnou výbavu. Kontrola je opravdu přísná, ale nic jsme nezapomněli. Batoh podruhé na záda, pár nezbytných fotek zvědavých přihlížejících, pár odpovědí na všetečné otázky jakési paní a je to tu. Míjíme startovní čáru a vyrážíme. Andry vystřelí vpřed a já jen udržuju balanc. Snad mu to vydrží co nejdýl. Jdeme svižně a brzy doháníme první závodnici. Pokračujeme společně po žluté směr Červenohorské sedlo. Celá cesta do kopce, parádní rozjezd. Procházíme Kouty, odbočujeme na postraní silnici a stoupáme. Kdesi vpředu jsem zahlédla Renču. Asfaltka končí a mění se na dosti kamenitou cestu, prý "pohodlná šotolinová cesta". Pár rychlejších nás předbíhá, ale naštěstí jich není tak moc. Renča nám pořád mizí, ale po chvilce ji přeci jen doháníme. Hned leze s Plutem do roští, to bude cesta :-). Prý máme jít před nimi, že Pluto spíš potáhne za Andráškem. Jdeme tedy dopředu. Za námi však jdou další závodníci a Renča je víceméně stále v roští. Pokračuju svým tempem a Renča brzy mizí z dohledu, no nic, počkáme na sedle. Z mé poslední účasti na Stezce vím, že je tahle cesta nekonečná, samá serpentina klikatící se zleva do prava. Nevím, jestli funím víc já nebo Andry, ale funíme statečně a poměrně svižně. Holčina před námi zastavuje na pití a Andry zcela drze strká čumák do misky s vodou. Já mezitím vytahuju hůlky, snad se půjde trochu líp. Andry se osvěžil, takže pokračujeme.
Hůlky opravdu pomáhají, frčíme jak po másle. Před námi je vrchol, hurá. Opět nás po dlouhé době vítá Červenohorské sedlo. Zvědavě se rozhlížím a vzpomínám, jak tu bylo naposledy s Gorďou. Dokonce má jedna restauračka otevřeno a pár závodníků u ní zastavilo. Stavíme taky. Leju Andrymu vodu a ohlížím se po Renče. Je něco málo před jedenáctou a máme za sebou 7,5km. Vítr fouká a sluníčko už taky nesvítí. Andry vypil necelou láhev vody, jdu ji znovu doplnit a asi budeme pokračovat, ani po chvilce čekání Renču není vidět. Začíná mi být zima. Balíme a pokračujeme směr Filipovice. V itineráři je sice psáno "začnete klesat", ale stále jdeme mírně do kopce. Drží se mě dva polští účastníci, kluk a holka, sice jim nerozumím, ale alespoň nejdu sama. Andrymu se velmi líbí jejich fenka, takže se jich statečně držíme. Jdeme po pohodlné cestě, stále po žluté.
Najednou žlutá prudce odbočuje kamsi vlevo. Všichni na to nechápavě hledíme a jdeme se podívat. Tohle bude zřejmě to klesání. Tak prudký padák dolů jsem snad v životě neviděla. Někteří pak říkali něco o zatloukání skob a slaňování. Řadím Andryho k noze a velmi pomalu sestupuju dolů. Před námi jdou Polští účastníci a Andry se stále žene za fenkou. Několikrát ho velmi důrazně upozorňuju, že pokud nezpomalí, zapíchnu ho hůlkou. Po chvilce začíná chápat, že rychleji fakt nepůjdu a šine se pomalu se mnou. Klesání nekončí a krutě mě bolí kolena a chodidla, snad bych to šla raději nahoru. Málem ani nevěřím, že jsme dole. Úleva se zračí i v polských obličejích, i beze slov si rozumíme a dáváme najevo, že to bylo šílený. Pokračujeme, teď už po pohodlné cestě, na K1 k Marianinu prameni. Po chvilce jsme tu, 13km za námi a ještě spousta před námi. Hurá, čeká nás odpočinek a horký čaj. Kotvím Andráška ke vzrostlému stromu a jdu na čaj. Dostávám podpis do kartičky s kontrolními body, čaj, panáka rumu a sladkého hrošíka.Odpočívá tu spousta závodníků a téměř všichni hovoří o jediném, o tom šíleném klesání. Andry dostává misku vody, já jdu oblepovat kritická místa. Vyhlížím Renču a vychutnávám horký čajík. Po druhém čaji a vylidnění se kontrolního bodu, začínám balit. Renča nedorazila, takže jí píšu vzkazík a pokračuju v cestě. Ve Filipovicích je prý nadlouho poslední hospoda, tak hurá na jídlo. Cesta je poklidná, Andry čenichá a já vychutnávám báječné ostružiny a maliny. Po rozestavěné silnici přicházíme do Filipovic a celkem bez problémů nacházíme restauraci "Pepova bouda".
Je tu rušno, spousta psů, lidiček a jeden obrovský místní bernardýn. Téměř všechny stoly jsou obsazené, ale u polských známých je volno. Přivazuju Andryho k bytelnému trámu a jdu objednat jídlo. Mají bramboračku, hurá. Přichází i Maruška s kníračkou a dostává POSLEDNÍ porci bramboračky, no nic, jdu do hovězího vývaru. Všichni usedáme ke společnému stolu a vychutnáváme horkou polévku a čaj. Začíná pršet. Andrášek okukuje ostatní pesany a natahuje se kam až mu vodítko stačí. Je po deštiku, jsme nabaštěni a vyrážíme, společně s Maruškou, dál po modré k rozcestníku "Pod Točníkem". Povídáme si, cesta ubíhá. Pod kopcem mi zvoní telefon, takže batoh dolů. Zdržím se asi 4 minuty, holky mi mezitím utekly, ach jo, zase půjdu sama. Od rozcestníku odbočujeme na zelenou směr " Točník, Vřesová studánka". Dle itineráře nás čeká "hodně ostré stoupání". Slovo "hodně" bych nazvala nějakým příhodnějším, třeba "kruté" či "smrtelné". Jdeme uzoučkou lesní pěšinou, no, spíš lezeme po čtyřech. Opírám se do hůlek a snažím se nebrzdit Andráška, který mě statečně vleče nahoru. Často odpočívám a pobízím plíce k činosti na 120%. Ve ¾ přerušujeme stoupání na krytém odpočívadle, asi umřu. Výhled je ale bezkonkurenční. Dělám pár památečních fotek a statečně pokračujeme dál. Poslední úsek už ani není pěšina, ale skály. Andry maká jako ďas a pomáhá co může, jsem mu neskutečně vděčná. V duchu proklínám Láďu a modlím se, aby vrchol nebyl daleko. Po šíleném horolezeckém výkonu, jsme nahoře. Kochá se tu i několik dalších závodníků, ale hustá mlha nám to kazí. Jdeme dál. Horský chodníček nás vede nízkým lesem, vítr honí mlhu z jedné strany na druhou a je pěkná zima. Kolem jsou jen nízké keře a mlha, vidět opět nic není, na to mám zkrátka smůlu. Najednou je před námi rozcestník "U Kamenného okna", 20km, podle něho odbočujeme vpravo půl kilometrovou spojovačkou na "Sedlo pod Vřesovkou".
Na Sedle potkávám polské kamarády. Sundávám batoh, protože se musím přiobléknout. Andry baští sýr a počasím je nadšen, zatím nejsme ani jeden výrazně unaveni, jen zjišťuju, že se na bivak nedostaneme dřív jak v deset večer. Jdeme dál, značka zcela zákeřně odbočuje vpravo, mí polští spolusouputníci si toho však nevšimli a zabloudili, my jsme šli naštěstí dobře. Cesta je pohodlná a už slyším zmiňovaný potok. Opět batoh dolů a doplnit vodu. Andry loví žábu a pak si lehá do vody, chladí. Od potoka nás čeká další šílené stoupání na vrchol "Vozka". Na vrcholu se ani nezdržujeme, je zima a všude mlha, takže stejně není nic vidět. Z Vozky klesáme k rozcestníku "Nad Hučavou". Po cestě dolů pauzujeme a ještě se stihneme vyválet v blátě, jelikož mi uklouzla noha. Rozcestník "Nad Hučavou" míjíme naprosto sebejistě a o nějaký ten kilometr dál se mi to pěkně vymstilo. Pěkně jsem zabloudila, jelikož v "Josefové" jsem si myslela, že jsme teprve u lovecké chaty a stále jsem hledala, kdeže se ta značka noří přes silnici do lesa. Navigace od Tombrua mi taky nepomohla. Zachránili mě až domorodci. Pán mě nasměroval přímo úžasně, značku jsem našla po chvilce, ale ztratili jsme čas. Bylo k osmé večerní a byli jsme na 30km. Když bych si přečetla další řádek itineráře, vůbec jsme nemuseli bloudit. Byla jsem nešťastná, jelikož jsem se domnívala, že jsem poslední. Pobrečela jsem si, seřvala Andryho ať nečuchá, ale jde, pak jsem se mu zase omlouvala, jelikož on za to přeci nemůže...krize jako blázen. Sluníčko zapadalo a já se blížila k "Alojzovské vyhlídce". Odtud jsem měla pokračovat po louce přímo dolů do Branné. K louce jsem došla, ale dál jsem se nedostala, louka totiž byla pastvina pro krávy oplocena elektrickým drátem. Podlézt ho Andry nemohl a přelézt taky ne. NAŠTĚSTÍ se za námi zjevili další závodníci, počkala jsem na ně a společnými silami jsme drát překonali. Obrovsky se mi ulevilo, nejsem na trati sama. Řekla jsem si, že se jich budu držet jak jen to půjde. Sice to nebyla příjemná společnost, ale co. Přešli jsme pastvinu, dostali se do Předního Alojzova a opět jsme zabloudili. Jakýsi důchodce nás nasměroval, ale jak jsme zjistili, úplně blbě. Už byla úplná tma, značka nikde a vidina bivaku v nedohlednu. Podle rady dědy důchodce, jsme zkončili uprostřed lesa a cesta dál nevedla. Mezitím nás došel Láďa Krejčí s Lenkou Bahulíkovou, těch jsem se chytla mnohem raději. Napila jsem se, vyndala čelovku a pokračovali jsme společně. Bloudili jsme lesem a snažili se dostat do Branné. Viděli jsme světla, ale jak se za nimi dostat? Les byl plný šíleného křoví, ale statečně jsme se prodírali. Měla jsem radost, že jdu s Láďou a Lenkou, protože mi bylo jasné, že teď už se do cíle dostanu. Kdo totiž potká na trati Láďu, je zachráněn. Připadali jsme si jak v nějaké buši, mačeta by nám bodla. Zcela znenadání se před námi zjevila železniční návěsť. Láďa jakožto železničář zajásal, v blízkosti bude nádraží a konečně i ta prokletá Branná. Po chvilce jsme se prodrali na koleje a pod Láďovým vedením našli nádraží, rozcestník a hospodu, kde měla být K2. Byla jsem zdrchaná a slibovala si minimálně Redbull. Andrášek vypadal čile, ale byla jsem ráda, že si konečně taky odpočine. Hospoda je tu. Ne příliš příjemná paní nám dává razítko za průchod a oznamuje, že už téměř nic nemá, jelikož závodníci před námi téměř vše vyjedli a vypili. Takže nebude ani Redbull. Sotva se držím na nohou. Objednávám alespoň velký čaj a panáka místní speciality, bašta, ale do druhého nejdu. Andry dostává obrovský kus sýra a přemlouvám ho, aby na chvilku usnul. Po chvilce se objevuje sběrné vozidlo, prý jestli ještě někdo nepotřebuje odvoz. Mám velké nutkání, ale nevzdám, dojdeme. Je něco málo před desátou večerní a na bivak schází 13,5km, podle itineráře prý budou perné, no nazdar.
Vyndáváme mapu a vymýšlíme zkratku. Prý nás čeká ještě jedno velmi ostré stoupání a to bych nemusela přežít. Domlouváme se, já opravuju lepenku na nohách a pokračujeme. Jdeme po silnici, takže rozsvěcuji osvědčené chemické světýlko, aby jsme byli dobře vidět. Díky jasně zelené barvě si řidiči zřejmě myslí, že jsem příslušník policie a spolehlivě zpomalují. Je to dobré, vidí nás. Ve Františkově odbočujeme do dalšího kopce, zůstávám pozadu, ale Láďa s Lenkou na mě čekají. Před Velkými Losinami si vyprávíme o kancích a dokoce jedno stádečko potkáváme. Málem skáču Láďovi na batoh, ovšem Andry je ani nepostřehl. Ve Velkých Losinách pauzujeme, necháváme předejít ostatní, chceme totiž pokračovat po silnici, odmítáme absolvovat další "ostré stoupání". Je jedna ráno, uznávám, že není čas na hrdinství a leju do sebe Speed8, kdybych tak měla něco pro Andryho, už si moc často lehá. Později se chceme ze silnice odpojit zpět na červenou a dojít po ní do Loučné.
Všichni jsou pryč, jdeme také. K naší neskutečné smůle potkáváme Láďu....k tomu není co říct. Prostě nás vyšáh a posílá nás dál po silnici, že prý je to kratší. Nebylo, bylo to nekonečně dlouhé a náročné. Andry capká za mnou, co nožka nožku mine, a nechává se táhnout. No co, celý den táhl on mě, tak mu to vynahradím. Mám o něj strach, ale Lenka mě uklidňuje, že je prostě jen unavený.
A je tu Loučná, jásám, že jsem ještě na živu a vleču se dál. Nemám sílu mluvit, ani moc zvedat nohy, jen mechanicky kladu jednu před druhou. Zklamaně zjišťujeme, že jsme sice v Loučné, ale na druhé straně vsi, čekájí nás další 2km. Zanadávám si, ale jdu. Andry si díky závěsu odpočinul a zase zvesela čuchá a pobíhá kolem. Je něco málo před druhou ráno, chce se mi zvracet a umřít naráz. Nacházíme železniční stanici a vidíme další poutač na rybářskou baštu-bivak. Nevěřícně zírám na údaj, že bašta je vzdálena další 1km. Mám chuť to zalomit pod ceduli do trávy a nevstat.
JSME TU!!! Bašta před námi, je čtvrt na tři ráno a díky bloudění máme za sebou asi 55km v HODNĚ náročném terénu. Ostatní nás vítají, potřásají rukama. Bohužel nemám sílu na nic jiného, než si lehnout a už nevstat. Později jsem se v tomto okamžiku našla na fotce a dokonce jsem se na ní usmívala! Pokračujeme na louku, kde je bivak, je to do kopce! Lehám si k plotu, abych měla Andryho k čemu uvázat. Andry usíná během několika vteřin, na jídlo ani pomyšlení. Roztáhla jsem spacák a začalo pršet. Stojím nad ním, opřená o kolena a čekám kdy omdlím, je mi strašně špatně ale musím se postarat o Andryho. Vyčerpaná upadám do spacáku a zjevuje se Láďa, že si prý můžeme jít lehout pod střechu k hospodě. Láďo, to snad ne!!! Teď jsem si lehla. Nemám sílu vstát, ale sílící déšť mě přeci jen donutil. Věci jsem zabalila do jednoho rance a čapla do náruče. Nejhorší bylo přemluvit Andryho, že ještě někam jdeme, bylo mi ho tolik líto. Naprosto vyčerpaně se vleču pod střechu a padám na prvních 2m x 50cm volného prostoru. Andry znovu usíná, já si konečně uvolněně lehám a vychutnávám polohu vleže. Jakmile jsem si lehla, začali mě brát křeče naprosto do všeho, nohy, ramena, záda... Namáhavě se zvedám a lovím růžovou tabletku, po ní konečně usínám.....
Ráno jsem brzy vzhůru, ale kupodivu se cítím v pohodě. Venku leje a na druhou etapu pokračují jen běžci, Láďa nikoho jiného nepustil a málokdo má chuť po první etapě pokračovat.
Postupně se sjíždíme zpět na Annín. Sedáme si na zahrádku, povídáme, baštíme, pesani chrní...Konečně se opět shledávám s Renčou. Nechápavě hlední na naše vyprávění. Smějeme se a už teď se těšíme na další ročník.

Co na závěr? Děkuji Andráškovi, že mě vytáhl do těch nějvětších kopců, Láďovi za to, že mě dotáhl do cíle a nakonec obdivuji Renči obrovskou statečnost.

Co se nám osvědčilo aneb jak neztratit nervy

8. října 2007 v 13:39 Babička radí :-)
S Andráškem jsme si vypěstovali celkem festovou závislost na dogtrekku, aneb "vytrvalostní" turistice. Neobsazujeme sice medailové pozice, ale o to přeco nejde. Šnečkujeme si to od startu do cíle a užíváme si přírodu, fotíme, občas se vyválíme v bahně, bloudíme a zase se nacházíme...a tak pořád dokola.
Co se nám tedy vlastně osvědčilo?
Asi za nejlepší vychytávku považuji trekové hůlky. Ty moje jsou trojdílné, značky Gipron, ale na značce vůbec nesejde. Dají se složit do úsporného balení a pohodlně se vejdou na batoh. Dřív jsem si myslela, že je to věcička pro zbohatlíky, ale když jsem je prvně vyzkoušela na treku v Krušných horách, změnila jsem názor. Do kopce člověku hodně pomohou, když už nemůžu, tak se s nima podepřu, abych sebou rovnou neflákla o zem. Taky jsem si říkala, že mám plné ruce psa a ještě brát hůlky, ale vážně to jde. Hůlky prostě čapnu do jedné ruky a druhou se snažím ukočírovat psa. Jeden z velkých požadavků, byla váha hůlek. Byla jsem ochotna zainvestovat do co možná nejlehčích, přeci jen, je to další váha, se kterou musím do batohu počítat. Jsem z nich opravdu nadšená, do kopce mi hodně pomáhají a nestojí mě to pak moc energie, která se kolikrát hodí jinde. Hůlky jsou zkrátka super a můžu je jen doporučit.
Další pro mě nepostradatelnou věcí, se stala obyčejná elektrikářská izolační páska. Super věc na oblepování míst náchylných na puchýře. Je krásně hladká a hlavně spolehlivě drží na místě. Navíc je lehoučká a ani místa moc nezabere. Asi by se dala použít i na nějakou nouzovou opravu čehokoli, ale na ty puchýře je to opravdu geniální věc. Zkoušela jsem i obyčejné náplasti bez polštářku, dvoje ponožky, ale izolačka vyhrála.
Další parádní vyzkoušená věc je sušené drcené maso (pro psa) od firmy Falco. Jeden balíček má 250g a prý je to jako kilo syrového masa. Andrášek je telátko, takže jsem vždycky musela brát alespoň 3 odměrky granulí a něco do nich, protože suché by je nesnědl. A jelikož potřebuji, aby doplnil energii, musím mu na treku podstrojovat. Na jednu krmnou dávku má dva pytlíky, ty nasypu do misky, zaleju trochou vody a za pár minut je z toho kaše, kterou Andrášek bez problému zbaští. A další plus, pytlíky jsou skladnější. Cenově je to pohádka, jeden pytlík stojí u Wami v obchůdku 25,- + poštovné. Super věc.
Jídlo pro mě, kapitola sama pro sebe. Dlouho jsem zkoušela různé možnosti, paštiky a sýry + chleba, salám a sýr a chleba, ale vždycky to bylo dost těžké, neskladné a nikdy jsem to nesnědla. Jak vykoumat, aby toho bylo akorát?? Při přípravách na Stezku vlka, jsem si dávala obzvlášť záležet na váze batohu. Pak mě napadlo, že bych mohla zkusit obložené chleby. Jídlo bude vlastně hned připravené, nebudu muset krájet chleba a hledat co k tomu. Koupila jsem toastový chléb, salám, sýr, okurku a vše pěkně připravila. Počítala jsem 4 chleby na jeden den. Přeci jen jsou po cestě hospůdky, takže hlad nehrozí a stejně toho na trati nikdy moc nesním. Chlebíky jsem naskládala pěkně na sebe a trochu je splácla, aby byly co nejmenší a pohodlně se vešly do batohu. Po cestě jsem už jen vyndala hotové jídlo a mohla baštit.
Další bezva vychytávka jsou chemická světla. Není to moc používaná věc, známá spíš z večírků či potápění. Jsou to různě velké tyčinky (nebo náramky, skleničky, brčka), naplněné jakousi chemickou sloučeninou ve skleněné ampulce. Tyčinku stačí rozlomit, protřepat s máme parádní lampičku. Svítivost je různá, od 5 minut velmi intenzivního světla až po 12hodin "normální" svítivosti. Já nejvíc používám 8 nebo 12 hodinové. Turistické značky se s timhle světlem sice hledat nedají, ale po cestě se s ním dá jít bez problémů. Většinou tohle světlo používám k osvětlení Andráška, navíc když jdeme po silnici je to neocenitelná pomůcka, je totiž vidět na vzdálenost 1,6km. Světla se dají koupit ve sportovních potřebách, ale mám zkušenost, že jsou VELMI drahá a většinou je mizerný výběr. Mnohem lepší je zakoupit je přes internet, tam jsou cenově mnohem přijatelnější, je velký výběr barev, velikostí a doby svítivosti. Alespoň jedno světýlko s sebou beru vždy, na jakýkoli výlet, prostě jen pro případ nouze.
Tohle jsou asi největší vychytávky, které mi ušetří spoustu starostí a zpříjemňují mi cestu. A jak neztratit nervy?
Kamkoli jedu, jedu s myšlenkou, že nesmím zabloudit. Ono se to krásně řekne, ale někdy mnohem hůře provede. Když se zadaří a octnu se někde jinde, chce to hlavně nepanikařit. Nejlepší je, vrátit se k poslední značce a hledat cestu odtud. Na vlastní kůži jsem ale okusila, kolik to vrácení stojí sil a navíc když cesta zpátky vede do kopce...je snazší vydat se dál, ona se ta cesta objeví nebo taky ne. Nejlepší je, potkat šikovného domorodce, který zná okolí a DOBŘE poradí, takových je ale jako šafránu. Pak se musíme spolehnout na svůj instinkt (ano, na ten který nás svedl z cesty) a znovu najít značku. Parádně jsem zabloudila právě na Stezce vlka, jen díky své blbosti. Tak moc jsem se snažila nic nepokazit, až jsem to úplně po.... Naštěstí jsem ale potkala domorodce, který mi poradil, a DOBŘE poradil, kdybych věděla adresu, pošlu mu děkovný dopis. Klidně se přiznám, že jsem propadala zoufalství, jelikož se rychle stmívalo a mě čekal ještě velký kus cesty. Šikovný domorodec mě ale nasměroval tak geniálně, že jsem značku našla po chvilce a ani si moc nezašla. Byla jsem ale dost nervozní a snažila si to vylít na Andráškovi, který za to samozřejmě vůbec nemohl. Blbec jsem já a ne on, kdybych pořádně četla itinerář, nemusela jsem bloudit. Myšlenka, že za půl hodiny bude tma a já jsem zřejmě poslední, mě srážela ke dnu. Snažila jsem se jít svižně, ale Andrášek pořád něco čuchal. Musela jsem se hodně přemáhat, abych na něj neřvala případně ho nesflákala hůlkama. Jsou to moje nervy, já si musím poradit, ten pes za to nemůže! Kopněte si do stromu, zařvěte si, ale NE NA PSA! Jednoduché poučení: pořádně číst itinerář! a klidně si připustit, že jsem na jiném místě než si myslím. Hlavně nezmatkovat, nějak vyřešit se to dá vždycky.
Zřejmě nejgeniálnější vychytávka je spolehlivý sparingpartner. V pravé chvíli vás nakopne k dalšímu výkonu a společně se do cíle dotáhnete spíš. Tady platí dvojnásob, že ve dvou (a více) se to lépe táhne.
Děkuji Andráškovi, že se mnou ťapká tyhle šílené štreky a snad i dokáže prominout mé výbuchy...