close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Srpen 2007

Po stopách Bennyho 2007

26. srpna 2007 v 16:29 Povídání z dogtrekkingů
............... aneb tak zřízená jsem dlouho nebyla
Začnu netradičně, od konce. Přesto, že jsem byla rozhodnutá závod dokončit, se nám to nepodařilo a to díky mojí blbosti. Skončili jsme na 30km a stihla jsem třikrát zakufrovat.
Termín se nezadržitelně blížil. Přípravy, promýšlení, plánování. Jsem magor na seznamy, na každou akci, kam jedu, si píšu seznam, co si vezmu s sebou. Tentokrát jsem si řekla, že to přeci zmáknu bez seznamu, jsem přeci velká holka. Taky to podle toho dopadlo, zapomněla jsem pár důležitých věcí, takže se vrátím ke svým seznamům :-D. Vše jsem pečlivě promyslela, kolik vody, kolik jídla pro sebe, kolik jídla pro Andryho. Počítala jsem s dvěma bivaky, na jeden se mi to zdálo hodně, takže jsem všechno musela počítat dvakrát.
A je to tu, odjíždíme, vše je nachystané, Andry už leží u auta, nakládám poslední věci a hurá. Cesta probíhala v klidu. Na Kozákov jsme dorazili něco málo před půl sedmou večerní. Hned nás uvítala milá paní, běžela jsem do chaty očíhnout, kdo už tu je, i když podle psů venku se to dalo dobře poznat. Prezentace nebyla a plánovaný meeting v 19:00 taky ne…… Šla jsem tedy postavit stan a "ubytovat se". Připravila jsem si spaní a vrátila se do chaty. Meeting byl až v 21:00. Byl dost hlučný, takže jsem toho moc neslyšela, ale nějaké informace jsem pochytila. Bivak měl být na 54km na louce u hospody, prý je to domluvené a v případě nepřízně počasí se dá spát i pod střechou, paráda. Itinerář byl dost obsáhlý což mě trochu překvapilo a nebyly tam popsané kilometry, jen velmi zhruba. Vzala jsem mapu a itinerář a šla si k volnému stolu projít trasu a pak hajdy spát.
Andry byl večer dost hlučný, ale nakonec usnul a já na chvilku taky. Budík jsem si nařídila na půl pátou, ale nakonec jsem se válela až do půl šesté. Startovat jsem měla v 7:17.
A je tu ráno, krásné počasí, zamračeno a chladno. Jdeme venčit a snídat. Andry nechce jíst, moc jsem mu namočila granule a nechce je, suché taky nejí, tak dostal alespoň litr a půl vody s kuřecím masem, to zblajznul bez řečí. Nutím se něco málo posnídat, ale taky se mi nedaří, bolí mě žaludek a na nic nemám chuť. Čas utíká, převlékám se, promýšlím, kolik ponožek obléci. Jestli budou stačit jedny nebo raději hned dvoje. Zjišťuju, že dvoje jsou moc, nevejdu se pohodlně do bot, takže oblékám jedny. Později se to ukázalo jako osudová chyba. Závodníci postupně odchází na start a Andry na mě ječí, proč jsme ještě pořád tady, když všichni někam jdou. Zapínám batoh, zamykám auto a hurá na start. Byla jsem domluvená s jednou startující Maruškou, že půjdeme spolu, startovala minutu před námi. A je to tu, TŘI, DVA, JEDNA, MUSH GO! Jsme na trati.
Podle itineráře jdeme po červené až na rozhlednu Tábor vzdálenou 16,5km. Z Kozákova se jde po asfaltové silnici, z kopce. Andry naklusává, takže běžíme a po chvilce doháníme Marušku s Korou. Jdeme svižně a já začínám pociťovat známou bolest na bříškách palců u nohou. No nazdar, odřela jsem si nohy, hned na začátku, to bude nářez… Asfaltka nekončí a já se modlím, aby jich bylo co nejmíň. Odbočujeme na kamenitou cestu, moc dobře se nejde, ale alespoň to není asfalt. Dlouho se neraduju, jelikož znovu přicházíme na silnici a to VELMI frekventovanou. Asi po 1km odbočujeme doprava do lesa a znovu z kopce, nohy cítím čím dál víc a tuším, že to nebude dobré. Znovu kameny, ale je tu i potok, takže první chlazení. Andry se nadšeně hrne do vody. Jde se celkem svižně, Maruška neustále něco povídá, což mě začíná deptat, takže se jí poprvé snažím utéct. Bohužel se mi nedaří a tak jen ze slušnosti občas něco zabručím. Jdeme do mírného kopce, stále ještě nejsme poslední, což mi zvedá morálku a říkám si, že to půjde. Znovu chladíme a pokračujeme dál. Už ráno na Kozákově začalo pršet a zatím nepřestalo, nevadí mi to a jsem ráda, že není vedro. Všude kolem je hustá mlha.
Podle itineráře přicházíme ke zlomenému stromu a uhýbáme vlevo do prudkého kopce. Větší EKG jsem snad v životě neviděla. Lezu skoro po čtyřech a funím jak mašina. Hůlky jsem nechala doma a teď se v duchu proklínám, nějaká opora by se hodila. Musím si odpočinout. Andry neochotně zastavuje a já se snažím popadnout dech. Jdeme dál. Vrchol, sláva nazdar výletu. Maruška se prý musí napít, takže využívám příležitosti a jdu dál. Stále se jde do kopce, ale už to není tak namáhavé. Andry se ohlíží po Koře, takže ho přemlouvám, že dál jdeme sami. Daří se mi Marušce utéct a užívám si samoty. U křížku na Skuhravě znovu odbočujeme na asfaltku a zase z kopce, našlapuju jak baletka a snažím se ulevit chodidlům, což se mi samozřejmě nedaří. Ve Skuhrově se trochu motám a Andry kadí, takže nás Maruška doběhla, sakra. Stoupáme dál, po asfaltu…. začíná mě to štvát. Proklínám se a mám chuť to otočit, proč jsem se přihlásila, když na to nemám? Sakra práce. Asfalt nekončí a navzdory dešti musím zastavit a obléknout ještě jedny ponožky, už skoro nemůžu došlápnout. Ještě dávám na batoh pláštěnku a jdeme dál. V botách je mi těsno, ale doufám, že se mi uleví. Rozhledna Tábor je před námi. Šplháme do kopce po kamenité cestě, je to nekonečné, ale po jedné pauze jsme nahoře. Je 11:00hodin a zrovna se otevírá, paráda. Běžím si pro čaj a vodu.
Tady poprvé velmi vážně uvažuju o tom, že se otočím a půjdu zpět do základního tábora. Cesty s ostrými kameny a asfalt mi nesvědčí a Andry je otráven na nejvyšší míru. Při pomyšlení na cestu zpět po tom nekonečném asfaltu se mi zvedá žaludek. Podle mapy to nikudy obejít nejde, takže zpět by jsme museli jít stejnou cestou. Závodníci pomalu odcházejí a stále ještě nevím, jestli budu pokračovat dál. Připadám si jako srab, přeci to jen tak nevzdám. Všichni už jsou pryč, zvedám se taky a pokračuju v cestě. Jdeme lesem z kopce, jde se mi dost blbě, takže Andryho neustále brzdím a našlapuju co nejopatrněji. Vycházíme z lesa znovu na cestu s velmi ostrými kameny, vedle je louka, ale brodit se v mokré trávě Andry nechce a vrací se na cestu. K mé smůle dole ve vsi doháníme Marušku a je tu další asfalt. Jdeme, statečně zatínám zuby a snažím si ulevit jak to jen jde. Konečně odbočujeme do lesa. Jsem psychicky unavená a nemám chuť pokračovat. Sláva, je tu rozcestí "Ranč na Kamenci" a K1 - 20km. A je tu i Janik(pořadatelka) a přijela autem….. jsem rozhodnutá nepokračovat a svézt se s ní do tábora.
Zastavujeme, Andry doráží na okolní pesany a vůbec není unaven, bestie jedna. Cvaknu si do kartičky průchod a přemýšlím co dál. Vylézá sluníčko a bojím se, aby nebylo moc vedro. Oznamuju Janikovi, že se s ní svezu zpět, ale přesvědčuje mě, ať to nevzdávám a jdu dál, že cesta už nebude tak hrozná. Asi po dvaceti minutách se odhodlávám pokračovat, moc se mi nechce, ale jdu. Odbočujeme na zelenou značku, jdeme lesem po příjemné cestě a přeju si, aby byla taková co nejdéle. Smůla, přicházíme do vesnice a je tu znovu asfalt. Nohy bolí jako čert. Po chvíli vcházíme do lesa a znovu šplháme do kopce. Zjišťuju, že do kopce mě nohy tak moc nebolí, takže statečně šlapu. Záda ohnutá pod vahou batohu, pot ze mě kape, ale jdu, ještě pořád jdu. V některých chvílích zjišťuju, že natahuju ruce, jako bych v nich měla hůlky a snažím se si ulevit, ale hůlky jsou bohužel doma… Pojednou zelená značka odbočuje do ještě většího kopce, to snad ne. Ani se nezastavuju abych se podívala na rozcestník a statečně se sápu do kopce. Maruška se přeci jen chce jít podívat, ale já se odmítám i těch několik metrů vracet. Zelená nás, zcela nečekaně, dovedla až ke zřícenině Bradlec. Tady jsme ale být vůbec neměli, zelená nás měla dovést až k hospodě Klepanda. U hradu zjišťujeme, že ten kopec, co jsme vyšplhali, musíme zase sejít dolů a k dané hospodě jít po MODRÉ! Drahé pořadatelky to nějak zapomněli do itineráře napsat! Jsem pěkně naštvaná a nadávám jak správný dlaždič, ještě, že tady nikdo není. Andry nechápe, proč jdeme zase zpátky, zastavuje se a odmítá jít dál. Se slzami v očích se mu omlouvám a přesvědčuju ho, že jsem magor a že se opravdu musíme vrátit zpět. Po chvilce se nechá přemluvit a jde. K hospodě je to kousek, ale k mé radost opět po asfaltu, ach jo.
Sotva se vleču. U hospody usedáme na lavičku a jdu ošetřovat nohy, musím přeci něco vymyslet. Malíčky oblepuju páskou, stejně tak i palce a měním ponožky, znovu do bot a otestovat, jestli je to lepší. Není, ale lepší už to asi fakt nebude. Dávám Andrymu sýr a sama si beru od Marušky dva kousky hroznového cukru, i když vím, že ni nepomohou, jelikož unavená jsem psychicky a ne fyzicky.
Po přestávce pokračujeme dál. Snažím se rozchodit nohy, "kurva, to bolí", pronesu dosti nahlas a dva cyklisti, kterých jsem si nevšimla se po mě zvědavě ohlížejí, sakra :-D. Podle rozcestníku pokračujeme po modré cyklostezce směr Končiny. Máme projít kolem kravína a křížku. Kravím je tu, ale kolem vedou dvě cesty a kudy ho máme obejít se nepíše. Samozřejmě jsme zvolili špatnou cestu a přicházíme do jakési vesnice. Skupina důchodců nám sděluje, že jsme ve vesnici Syřenov a my znovu podle mapy zjišťujeme, že jsme tu neměli být, takže zpět ke kravínu a zkusíme druhou cestu. Ta už je tentokrát správná. Nacházíme i křížek a pokračujeme dál na křižovatku cest a "za borovicí vpravo k vesnici". Po chvíli je tu i borovice, ale žádné "vpravo k vesnici". Jsem naštvaná a skoro brečím, ale říkám si, že před Maruškou brečet nebudu. Konečně cesta zatáčející vpravo a je dokonce vidět i nějaká vesnice. Cesta nás vede mezi poli a náhle končí…To snad ne, Andry si lehá a já jsem v koncích. Vztek se mnou lomcuje, ale snažím se ovládat, teď jsem stoprocentně přesvědčená, že na K2 končím. Beru telefon a volám Janikovi. Ptám se na cestu a na to, zda bude na K2. Cestu mi zhruba vysvětluje, ale na kontrole prý nebude, musíme dojít až na K3 na 54km. Odmítá pro mě dojet, ať to prý nevzdávám a klidně jdu na dva bivaky. Kdybych měla do čeho kopnout, tak si kopnu a pořádně!
Znovu se vracíme zpět a hledáme jinou cestu vedoucí k vesnici. Je tu další odbočka, jdeme po ní, tentokrát je to ta správná. Podcházíme trať, díváme se na rozcestník a znovu po asfaltu se šplháme k dalšímu kravínu. Nedaleko by měl být rybníček, tam plánujeme delší pauzu. Jsem naprosto vyčerpaná a už regulerně brečím, nechci jít dál, chci si lehnout a už nevstat. Maruška pobízí, že rybník už nebude daleko, že se natáhnem a dáme si pauzu. Funím do kopce a přemlouvám se, dávat jednu nohu před druhou. Vidím stromy, pod nimi lavička, mám co dělat, abych tady nezalehla. Andry se šine za mnou a já mu slibuju koupání. Při slově "koupat" pookřeje a popobíhá dopředu. Cesta se svažuje a už vidíme vodní hladinu. Andry neomylně cítí vodu, pouštím ho z vodítka a jen se pousměju nad tím, jak pádí do vody. Je to sice příšerný bahňák, ale co, na ochlazení to stačí. Andry se hroší a já se musím pousmát nad tím jeho ksichtíkem, jak se raduje z vody.
Vyndávám karimatku a namáhavě ulehám. Andry blbne s Korou, oba lítaj jak splašený. Chápe ten pes, že právě ušel 28km a že panička nemůže chodit?? Zjevně je mu to jedno a křepčí vesele dál. Po chvilce ho ale usazuju a snažím se ho donutit, aby si odpočinul, nakonec, po nějaké době, usíná. Dívám se do mapy a s určitostí vím, že na K3 se nedostanu a na K2 jen velmi stěží. Maruška volá domů, jestli by pro nás nepřijel její tatínek, ale bohužel není doma. Mám zoufalý nápad. Volám domů Petrovi a prosím ho, aby pro mě přijel, že už nemůžu chodit. Je to daleko, ale kdybych alespoň ještě trochu mohla, tak ho sem neženu. Není moc nadšený, ale přijede. Z hrudi mi padá obrovský kámen, cítím úlevu a znovu brečím, ale už je mi to jedno.
Zvedáme se, snažím se neupadnout hned po dvou krocích. Posílám Marušku, ať si jde svým tempem, že na nás čekat nemusí, já už se nějak doplazím. Pomalu, ale jistě se nám vzdaluje, což se nelíbí Andrymu, ten mě tak vleče nemilosrdně za sebou. Už se ho ani nesnažím moc brzdit, jen klopýtám dál. Nadávám, až se kopce zelenají a snažím se neupadnout. Maruška na nás za zatáčkou čeká, jsem docela ráda, protože Andry vidí Koru a je spokojený. Je mi pěkně blbě, přemýšlím, jestli budu zvracet hned nebo za chvilku. Do vsi Bělá jsou to naštěstí jen 2km, ale připadá mi to, jak čtyři. Vidím koleje, hurá, jsme tu, je tu kopec dolů a asfalt. Má jediná snaha je - neupadnout. Jsme tu. Usedám poblíž železniční zastávky, jak jsme se s Petrem domluvili a čekám na něho. Loučím se s Maruškou a přeji jí štěstí, nakonec taky nedokončila, ale kde vzdala, nevím. Dávám Andrymu vodu, pokládám hlavu do dlaní a připadám si, jako největší zbabělec. Andrášek se diví, proč už nejdeme dál, proč ta bájo procházka končí, v duchu se mu omlouvám.
Petr je asi po dvaceti minutách čekáni tu, jsem šťastná a smutná zároveň. Jedeme na Kozákov. Ještě ten den balím věci, loučím se s Janikem a odjíždím domů. Znovu se to nepovedlo…
Je mi z toho smutno, takhle to projet, když jsme na to měli. Na Stezku vlka se připravím ještě svědomitěji než na ostatní treky a i kdybych tam měla umřít, tak to dojdu!
Děkuji Andráškovi, za to, že je tak neskutečně prdlej a Marušce za to, že dokázala celou cestu mluvit…