16. května 2007 v 13:24
|
Andry se v mém životě zjevil zcela nečekaně a neplánovaně. Měla jsem fundláka Gordona a to byl závislák jak se patří. Zkrátka to byla láska až za hrob. Gordon však nečekaně ve třech letech zemřel a zbylo po něm, tak nějak, divně prázdno. Najednou byla spousta času, nemusela jsem na procházky, o nic se nestarat, nikdo mě nevítal, bylo to dost divný. Bylo mi jasné, že časem si určitě nějakého psa pořídíme, ale kdy, to jsem netušila. Už dřív jsem si říkala, že druhého fundláka si nepořídím, ale když jsem tehdy stála u Gordonova hrobu, první myšlenka byla, chci dalšího fundláka.
Myslela jsem, že dalšího pesana začneme shánět až za několik měsíců, ale Petr prohlásil, že si ho pořídíme klidně za měsíc. Dokonce souhlasil, že to bude další fundlák. V práci na internetu jsem jak divá hledala inzeráty se štěňaty. Nebylo jich moc a někteří majitelé mě odrazovali již svým hlasem. Dokonce jsem mluvila i s pánem, který odmítal, abych měla psa na zahradě, chodila s ním na výlety a vůbec s ním žila, jako s normálním psem. Jeho psi jsou prý výhradně určeni na výstavy. Nakonec jsem našla inzerát, zavolala, domluvila si návštěvu a v neděli jsme vyrazili směr Morava. Říkala jsem si, že si štěně pořádně vyberu, rozmyslím si to, prohlédnu si je, ale prd. První a jediné štěně, které mělo bílou náprsenku bylo moje. Sepisovali jsme smlouvu a náš pesan si bezstarostně pobíhal kolem, vůbec si nás nevšímal a tvářil se při tom, jako mistr světa. Venku jsem pokukovala po krásném černém pejskovi, moc se mi líbil a pořád kolem mě pobíhal, nevím proč jsem si nevybrala jeho, asi nějaký vnitřní hlas.
Jeli jsme domů. Myslela jsem, že štěnidlo bude chrnět, ale on kupodivu celou cestu koukal z okna, šmejdil po autě a vůbec se ke spánku neměl. Doma se vysypal z auta a okamžitě se vydal na průzkum. Ferda (náš druhý pes, který vychoval Gordona) se dost divil, proč jsme Groďu vyměnili za tohle malé a kousající zvíře. Andry (to malé štěnidlo) zvědavě prolézal celý dům včetně trouby a choval se, jako by tu bydlel odjakživa. Vzali jsme ho ven, v domnění, že se snad unaví a na chvilku usne. Venku se okamžitě vydal ke slepicím a plotu stojícího mu v cestě, si vůbec nevšímal. Žďuchal do něj hlavou a mermomocí se snažil k těm podivným zvířatům dostat. Vyšli jsme na louku, došli na konec louky, obešli louku a to malé zvíře bylo neustále plné elánu. Doma znovu prolézal dům, okusoval Ferdu a vše kolem a já se ve 22:00 večer modlila, ať to zvíře konečně usne.
Andryho bezstarostnost a sebevědomí mě udivovalo a mrzelo zároveň. Chtěla jsem psa, který bude mazlící a bude si mě všímat, ale tohle zvíře se mi na každé procházce zakouslo do nohavice a nechalo se celou cestu vláčet. Byla jsem z toho nešťastná.

Jeho projevy odvážného chování přerostly v neúnosnou mez, ale nerozuměla jsem, co to znamená. Gordon byl naprostý pohodář a s jeho výchovou jsem neměla nejmenší problémy, ale tohle zvíře bylo šílené. Na procházkách nás naprosto ignoroval, coural se daleko na námi a nějaké volání, ho vůbec nezajímalo. Zkrátka hajzlík první kategorie. Byla jsem z něho dost zoufalá, brečela jsem, že ho nechci, že mě nemá rád a že chci zpátky Gordona.
V práci jsem hledala nějaké stránky o fundlácích, v domnění, že naleznu alespoň nějakou pomoc. A kupodivu jsem našla. Na stránkách
www.foundland.cz byla poradna, kam jsem vylila své zoufalé srdce. Z odpovědi jsem byla zmatená a styděla jsem se, že to došlo takhle daleko. Odpovídal nám, dnes už náš kamarád, Ing. Pavel Bradáč. Andry je prý VELMI dominantní a stal se z něj vůdce smečky, což není dobré. Co je dominance jsem tehdy u psů vůbec neřešila, nikdy jsem se s tím do téhle míry nesetkala. Nastala změna ve výchově a to natolik razantní, až bylo na Andrym vidět, jak je z toho zmatený. Psala jsem tedy znovu Pavlovi, tentokrát o Andryho reakcích a jestli jsme to náhodou moc nepřehnali. Nicméně jsme pokračovali a na Andrym byla vidět obrovská změna k lepšímu. Stále je to hajzlík, ale lepší se a jsem si jistá, že jednoho dne se z něj stane stejný pohodář, jako byl Gorďa.
Nicméně, čas plynul a Andryho hyperaktivita se nijak neměnila. Navíc jeho neustálá potřeba stěhování jakkoliv velkých a těžkých věcí z místa na místo, nás přiváděla k šílenství. Časem jsme to přetvořili na nošení užitečných věcí, za které by jsme ho mohli pochválit, takže dnes nejen nosí, ale umí i podat klíče, odnést nákup z auta, vodítka, odnést deku a spoustu různých věcí.
Byli jsme přesvědčeni, že do jeho dvou let, bude mít naprostý klid, nechtěli jsme mu zničit klouby. Chodili jsme tedy na běžné procházky, ale pak jsem zjistila, že je pořád o trochu prodlužujeme a pesan se vůbec neunaví. Neunavilo ho nic, procházky, hry, později ani běh u kola, čehož jsem byla velký odpůrce s tím, že na tohle je opravdu ještě mladý. U kola uběhl 5km a když viděl, že se jde domů, ohromě se divil, proč tak brzy, že se vlastně ještě ani neproběhl. No hrůza.
Časem se zlepšila i poslušnost a naším krédem se stalo heslo "za piškot cokoli". Chodili a chodíme na procházky s kapsami napěchovanými piškoty a za každou maličkost Andryho chválíme. Jeho neustálá potřeba pohybu nás překvapovala. Není to přece chrt, je to fundlák, má být klidný a rozvážný, ale to Andry rozhodně nebyl a není. Procházky mu nestačí, takže jednoho krásného dne, začal utíkat za srnkami. Šílela a šílím strachy, že ho někdo zastřelí, takže dnes chodí na procházky na dlouhém laně. Doufám, že jednou dospějeme k tomu, že bude moct chodit na volno.
Když byl Andrymu zhruba jedem rok, uznali jsme, že klid do dvou let nepřežijeme. Vydala jsem se tedy k našemu panu veterináři na rentgen kloubů a pak se uvidí. Rentgen vyšel naprosto báječně, takže jsme se rozhodli, že přidáme na zátěži. Procházky ho bavili, tak jsem ho oblékla do postroje a začala ho učit v něm hodit. Mým snem bylo opět začít chodit dogtrekking, ale věděla jsem, že to půjde, až Andry dospěje. Nicméně s přípravou můžeme začít hned.
Andrášek velice brzy pochopil, že postroj znamená dlouhou procházku, takže když jsem vzala postroj do ruky, začal hopsat jak divej. Měla jsem obrovskou radost, že ho to baví. Díky těmhle procházkám jsem ho začala mít víc ráda a víc jsem se mu věnovala. Už to nebyl takový hajzlík, byl přítulnější, trochu i rozumnější, ale hlavně, měl z téhle aktivity radost. Velmi brzy se naučil zatáčecí povely Ho a Dží a občas i tahal.
Přišla zima, ale žádný sníh, takže jsme pořád někde chodili. Na první výlet do Českého Ráje, jsem jela s myšlenkou, že Andry přeci netahá, takže jsem si svůj sedák nechala doma, že si Andryho připnu jen tak k batohu…. Naplánováno jsme měli zhruba 20km. Domů jsem přijela se zničenými zády, protože Andrášek celých 20km táhnul, s prominutím, jako kráva. Únava na něm nebyla téměř znát, zato já jsme sotva lezla.
Těžko se mi popisuje, jak obrovskou jsem z něho měla radost. Pořád jsem musela vymýšlet trasy procházek a na víkendy nějaké výlety. V batohu do práce jsem neustále nosila několik map a pořád něco vymýšlela.
Díky příznivé zimě jsme neustále někde cestovali. Naše trasy se pohybovali v délce zhruba 20-28km. Pořád jsem myslela na Andryho klouby a na to, že jakmile by se mi nezdál, musíme zastavit a dát delší pauzu. Nicméně Andrášek tyhle výlety zvládal naprosto s přehledem a když jsme po 25km začali vybalovat věci na spaní, udiveně koukal, proč už se dál nejde.
Někdy po Novém roce už mi bylo jasné, že se na jaře zúčastníme prvního dogtrekkingu letošní sezóny. Půjdeme jen kratší trasu, abych viděla jak to Andry zmákne. Nečekala jsem, že bude Andry takový tahoun. Na výletech jsem se pro něj stala zbytečnou zátěží na konci vodítka, která ho někdy neskutečně brzdí. Hřálo mě to u srdce a byla jsem na něj hrdá. Nikdy by mě nenapadlo, že Andry ve svém roce a půl, půjde svůj první trek. Ještě předtím jsme znovu absolvovali rentgen všech kloubů. Nádhera, jak z učebnice. Přihlásili jsme se a já odpočítávala dny do startu. Natrénováno jsme měli dost, takže jsem moc obav neměla. Andrášek to zmáknul bravurně, žádné potíže nebyli a ještě stihnul dělat po cestě kraviny.
Dnes je z Andráška zkušený trekař, ikdyž těch kilometrů nás doufám čeká ještě hodně. V současné době s ním mlátí puberta, je z něj hluchý pes, který nikdy neslyšel slovo sedni či jiný povel. Já jsem hrdá matka :-D a mám radost, že jsme k sobě našli cestu.
Když vás oba dneska vidím, tak se mi vůbec tomuhle nechce věřit. Je krása vás pozorovat jak si oba rozumíte a jak jste sehraný tým. Taky bych si moc přála, abych zažívala tohle se svým prdítkem. Držíme vám pěsti ať vám to vydrží co nejdéle.