…..aneb znovu na vlčích stezkách
Od první chvíle, kdy jsem si domů přivezla Andráška, jsem věděla, že ho jednou vezmu na dogtrekking. Že to bude v jeho 1,5 roce, jsem ale netušila. Díky jeho hyperaktivitě jsme mohli začít trénovat velmi brzy a díky mírné zimě, se nám krásně dařilo. Přihlášku jsem poslala snad mezi prvníma a odpočítávala dny. Zlanařila jsem ještě kamarádku Gabču a Evu, dokonce se přidal i přítel Petr a nakonec i Evy přítel.
Natrénováno jsme přes zimu měli dost, takže jsem neměla velké obavy, že by jsme závod nedokončili, starosti mi dělalo počasí. Na to, že se závod konal v dubnu, bylo dost teplo. Zabaleno jsem měla brzy a dokonce jsem si byla jistá, že mám všechno (samozřejmě, že jsem něco zapomněla, ale nebylo to smrtelně důležité). Evy přítel sehnal velké auto, takže jsme se vešli do jednoho (měli jsme co dělat J ) a hurá na cestu.
Do kempu Pod Císařem jsme dorazili kolem šesté večerní. Převzali jsme klíče od chatky a jali se ubytovat. Chatka byla pro pět lidí dost pidi, což ostatní zaskočilo a říkali cosi o spaní v autě, ale nakonec jsme se vešli a docela dobře i vyspali. S holkama jsme se šly zapsat, že jsme dorazili, zjistit, kdy bude meeting a ostatní podrobnosti. Dostali jsme itinerář, info o čase meetingu a šly jsme zpátky do chatky kouknout do mapy a něco sníst. V kempu byl podezřelý klid, z longových závodů jsem zvyklá, že všude panuje organizovaný chaos, všude řvou psi, pobíhá spousta lidí… V chatce jsem ihned rozbalila mapu, jelikož mi zvědavost nedala, chtěla jsem hned vědě, co si na nás organizátoři nachystali. Velká část trasy vedla po neznačených cestách, v tu chvíli jsem děkovala Bohu, že se v těch čárkách vyznám J. Ve 20:00 měl začít meeting, takže jsme šli venčit a okouknout okolí kempu. Procházka nám vyšla akorát a před osmou jsme už seděli v chatě s mapou na klíně a očekávali co se bude dít.
Krátce po osmé přišla Zuzka (organizátorka) a už to začalo, rozbalit mapu, projít trasu, upřesnit kontroly, napsat číslo na nouzový odvoz, veterinární přejímka psů v 7:00 ráno. Šlo se spát, teda alespoň my. Nařídit budík, psychicky se připravit a hurá do spacáku. V noci mi byla trochu zima, ale nakonec se mi podařilo na pár hodin usnout. Kluci se vrátili z hospody v půl třetí ráno, takže pořádný spánek byl až k ránu.
Budík v půl šesté ráno si ze mě asi dělal srandu, ale nakonec jsem vylezla. Dojít vyvenčit, nakrmit, připravit věci do batohu a už tu byla téměř sedmá hodina, takže hurá k chatě na prohlídku. Nikde nikdo, stáli jsme tam, trochu trapně, první J. Ale zase jsme byli první hotoví. Šli jsme do chaty na čaj a počkat si na startovní listinu. A je to tu, startujeme v 8:09. Honem převléknout, dobalit poslední věci, sakra, nějak nestíháme….taky že jo, na start jsem doběhla jen tak tak, zapomněla jsem foťák a misku pro psa, kdybych šla long, nemohla bych odstartovat, miska je povinná výbava. Ale mi jdeme jen MID, misku mi půjčí holky, takže to risknu, foťák mě ale mrzel celou cestu. A je to tady, tři, dva, jedna MUSH GO!! Vstříc těm 36,5 km.
Vyrážíme po červené a hned do pořádného krpálu, proti nám se hrne spousta turistů a trošku to nechápou. Holky jsem dohnala a zatím jdeme společně. Andry jde nějak podivně, vůbec nemůže najít svoje tempo, vůbec netáhne a pořád se courá. Konečně na vrcholu, musím svléknout vestu, je mi strašné teplo. Dochází a předchází nás spousta závodníků, ale nám to vůbec nevadí, musíme přeci obhájit svoje předposlední místo J. Nechci se hnát, je mi jedno kolikátá dojdu, tohle není o závodění, je to o vzpomínkách na Gordona a z radosti, že se vracím na vlčí stezky…… Přicházíme na křižovatku a dáváme se vlevo na první neznačenou cestu. Potkáváme longaře s podivnou chůzí a zvláštními výrazy ve tvářích. Cestou míjíme krásný čistý rybník, hned jdu chladit Andryho. Škoda, že ho nemůžu pustit z vodítka, okamžitě by šel plavat. Po krátké koupeli pokračujeme v cestě.
Přicházíme na modrou značku, dlouho se na ní nezdržíme a před velkým dubem odbočujeme doprava na další neznačenou cestu, jdeme podél elektrického vedení stále rovně. Cesta je jak horská dráha, sešup dolů a stoupák nahoru. U dřevěné chajdy "Věra" na 6km děláme malou pauzu. Dáváme něco málo k jídlu a debatujeme s ostatními závodníky, kteří se také rozvalují v luxusní trávě. Tady zjišťujeme, že jsme s Andráškem přišli o prvenství co se týče plemene psa, donedávna jsem byla jediná, kdo chodil dogtrekk s fundlákem a tady jsme jich na trati potkali hned několik, ale Andry byl všude obdivován. Pokračujeme dál, jdeme stále rovně z kopce do kopce. Vyndávám hůlky, aby taky přišly k užitku a zjišťuju, že vyfrčet s nimi kopec je o polovinu lehčí. Eva střídavě mizí, čeká, mizí a zase čeká. Přicházíme na žlutou a jdeme do Maxiček, jsou to pouze 4km, ale celé po asfaltu, lituju Andryho tlapky a snažím se najít nějakou variantu po trávě, ale nedaří se mi. Tady nám Eva definitivně zmizela a dál pokračujeme s Gabčou a Sally.
Gabča začíná křivit tvář v důsledku bolavé achilovky, takže přemýšlíme o pauze. Kolem cesty je překrásná tráva, která láká k lenošení, ale nakonec se domlouváme, že pauza bude až v Maxičkách. Konečně vidíme první domy, hurá, bude konec asfaltu. Nacházíme rozcestník, kde je v itineráři značena první kontrola. Do startovní karty cvakáme kleštičkami číslo jedna a pokračujeme v cestě. Najednou vidíme vpravo od cesty vodu, ideální místo k odpočinku, pesani se namočí a my si odpočineme. Nakonec zjišťujeme, že vedle je ještě další voda, u ní krásná tráva, lavičky….idylka, jdeme tam. Pesani se hrnou do vody, takže se snažím pustit Andryho co nejdál, aby se dostatečně vymáchal. U koupaliště stojí krásný hotel, který připomíná doby dávno minulé - je obložený dřevem, dole krásná prosklená terasa, nádherné lustry… Usedáme na lavičky, rozvazuju boty, vyndávám jídlo a dělám si pohodlí. Plánujeme tady strávit minimálně hodinu. Andry se hlásí o nějaký žvanec a nakonec usíná, teda spíš pěkně zařezává, přeju mu to. Kupodivu necítím žádnou únavu, ale pro jistotu do sebe leju Redbull a baštím kousek čokolády. Hodina je pryč, balíme a pokračujeme v cestě. Potkáváme další longaře a společně pokračujeme dál. Cesta vede lesem z kopce a pořád je na co koukat. Přelézáme vyvrácené stromy, skáčeme po kamenech a blížíme se k Děčínu na druhou kontrolu. Stále po žluté přicházíme k silnici a vidíme, že longaři se po ní vlevo. Pro jistotu koukám do mapy, máme jít stále po žluté. Rozhodujeme se, zda jít také po silnici nebo po značce, ale jelikož je silnice dost frekventovaná, rozhodujeme se pro značku. Přecházíme silnici a pokračujeme lesem. Cestou jsou krásné vyhlídky na Děčín, kocháme se, Gabča fotí. K mostu je to kousek, ale vede k němu parádní klesání, jak jinak než po asfaltu. Je to nářez, nohy bolí po pár krocích a Andry našlapuje jak baletka, kdyby uměl mluvit, asi by mě poslal někam a moje kolena taky. Přemlouvám je, ať vydrží, že to určitě někde skončí. Hurá, konečně dole, u rozcestníku cvakáme do karty další číslíčko, doplňujeme tekutiny a připravujeme se na další úsek, to co jsme sešli dolů, musíme zase vyšlápnout nahoru na Pastýřskou stěnu. Jdeme dál.
Potkáváme holky longařky, že prý musí "uvařili" psa a musí se nechat odvézt. Dáváme jim číslo, přejeme hodně zdaru a pokračujeme. Moc daleko se ale nedostaneme, protože Andry sebou z ničeho nic plácne na zem a chladí se o dlažební kostky. Nic naplat, musíme počkat, sedám si na okraj cesty a koukám kolem. Netrvá dlouho a Andry se zvedá a jdeme dál. Páni, schody, a kolik a vedou snad do nebe. Snažíme se vyšplhat nahoru, šineme se krok sun krok snad věčnost. Nevěřím, že jsme nahoře, turisti, kochající se výhledem, z nás mají ohromnou atrakci. Čekám, až mě doženou plíce a ohlížím se za Gabčou. Doufám, že tohle bylo poslední EKG, které nás dneska čeká. Sally nám půjčila svou velikou misku na vodu, takže dávám Andrymu napít. Leju vodu do misky a Andry zároveň pije. Miska velikosti jednoho panáka:-D. Hurá, plíce jsou tu, jdeme si prohlédnout sněhobílou vilku na skále, kocháme se výhledem a pokračujeme dál. Z jedné vyhlídky vidíme rozhlednu Sněžník na kterou máme dojít.
Jímá mě hrůza, Pane Bože to nemyslíš vážně?? Takový lán cesty!!! Gabča mi nechce věřit, že je to opravdu Sněžník, ale ujišťuji ji, že opravdu je. Zase scházíme dolů, přecházíme silnici o pokračujeme k rozcestníku "Pod koňskou hlavou". Míjíme rybník. Andry se okamžitě hrne do vody, takže při nejbližší příležitosti znovu chladíme a jdeme dál, a zase do kopce. Čeká nás další asfaltka a taky že nám dává dost zabrat. Cesta na Koňskou hlavu je nekonečná, cestou mě Andry stihne seřvat, vyválet se, pak se oklepe a pokračuje jakoby nic dál. Dochází nás klučina s nevrlým bíglikem. Kousek nás doprovází, ale nakonec utíká. Andry chytil druhý dech a táhne jak o život. Využívám toho a půjčuju ho Gabče, aby jí do kopce pomohl. Skoro za nima musím klusat, abych stačila. Rozcestník jsme si snad vymodlily, jsme tady. Dáváme pauzu, tatranku, něco napít a hurá na ten prokletý Sněžník. Naštěstí už to není tolik do kopce, ale ještě jsme si trochu mákli. Výhled z vrcholu je ale bezkonkurenční, všude kolem lesy, hory…nádhera. A Sněžník je tu, je zavřeno, pokračujeme hned dál, ani se nezastavujeme, jen Andry se opět koupe v místním bahňáku. Cesta dolů je šílená, samý kámen, ale "domů" už je to jen 6km, což nám vlévá nové síly. Opouštíme kamenitou cestu a jdeme po asfaltce. Čekám, kdy přijde nějaká krize, ale stále nic, kupodivu jsem v pohodě, ale na spacák se těším, to jo. Potkáváme další longaře, tihle už ale mají po závodě a jdou se "jen protáhnout", pozvedáme nechápavě obočí a jdeme dál. Další, které jsme potkali, nám sdělují, že v táboře se uzavírají sázky, zda to medvídek(Andry) dokončí. Proč by nedokončil?? Jsem trochu rozhořčena, ale o to víc rozhodnuta dojít, proč by jsme taky nedošli, už je to kousek.
Potkáváme také nechápavého pána s kočárkem, který se nás ptá, cože se to tady děje. Trpělivě vysvětlujeme, že jde o závod se psy a pán se nechápavě ptá, proč máme každý jiného psa…pozvedáme obočí ještě víc a prcháme do cíle. Asfaltka končí, odbočujeme do lesa. Už jen 3km. Povzbuzuju Gabču i sebe a těším se na spacák. Koukám do nebe a myslím na Gorďu, který se tam někde válí na obláčku a putuje s námi. Vím, že na každé cestě budeme spolu.
Konečně jsme na křižovatce, kde jsme ráno odbočovali, ještě sešup dolů na silnici a jsme skoro v cíli, slyšíme štěkot psů a tak nějak podvědomě přidáváme do kroku. Odbočka do kempu je před námi, jsme tady, CÍL. Hledám Petra, ale nikde ho nevidím, takže jdeme do hospody nahlásit příchod a pak hurá do sprchy, najíst a do spacáku. U chatky se nejdřív starám o Andryho, aby měl pohodlí a nic mu nechybělo. Horká sprcha byla balzámem na duši.
Konalo se vše, kromě toho vlezení do spacáku. Najednou tu byla nahlas vyslovená věta, jestli nepojedeme domů už večer….jelo se. Šly jsme s Gabčou na Zuzkou, poděkovat, vzít si diplom za účast a rozloučit se. Zabaleno bylo raz dva a doma jsme byli kolem půlnoci. Domů se mi vůbec nechtělo, chtěla jsem si to užít do poslední chvíle, ale nějak jsem vycítila, že by nebylo dobré říkat to nahlas. V autě jsem klimbala zabalená do spacáku a prožívala si svou svalovou horečku.
Konečně postel, horký čaj a chleba s marmeládou…usnula jsem během okamžiku. Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Nedokážu to přesně popsat, ale posadila jsem se na posteli, chvilku jsem jen tak koukala, pak jsem vstala, oblékla se a šla za Andráškem. Bylo mi podivně úzko. Andry ke mně přišel, přitulil se, já mu zabořila obličej do kožíšku a málem jsem se rozbrečela. Stýskalo se mi po Gordonovi, ale zároveň jsem byla šťastná, Andry je se mnou a společně jsme to dokázali.
Zase jsme šli po vlčích stezkách, byli jsme spolu, důvěřovali si a spoléhali jeden na druhého……..s Andrym nebo s Gordonem?