close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Květen 2007

Jak si koupit super batoh

16. května 2007 v 16:08 Babička radí :-)
Další ze zkušenostních článků :-D
Batoh je neméně důležitá věc, stejně jako třeba pohorky. Špatný batoh nám zničí záda a radost z výletu, což můžu osobě potvrdit.
Nejspíš nebudu psát konkrétní značky batohů,které se na trhu vyskytují. Existuje nepřeberné množství druhů. Můžeme vybírat dle ceny, značky, barvy…ale podle čeho musíme vybírat, je určení batohu. Je rozdíl, jestli potřebujeme batoh do města, na jednodenní výlety, na víkendy nebo na expedice či horolezectví.
Co mám doma já:
- mám batoh na jednodenní akce značky Doldy o obsahu 30l. Je jednokomorový, dost prostorný, má pláštěnku a dobře mi sedí na zádech.
- druhý batoh, který mám na vícedenní akce, je značky Vaude o obsahu 40l. Tenhle batoh je dvoukomorový, má pláštěnku a na zádech mi sedí naprosto fantasticky.
Batoh můžeme koupit přes internet nebo klasicky v obchodě. Pokud potřebujete batoh do města nebo vám příliš nezáleží na tom, jak vám bude sedět, můžete ho koupit přes internet. Zřejmě to bude levnější a doručí vám ho až domů. Větší batoh doporučuju koupit klasicky v obchodě, kde vám zkušený personál poradí, jak batoh vyzkoušet.
Velikost batohu záleží na tom, k čemu ho budeme používat. Na jednodenní akce stačí menší batoh do 30l. Měl by být nepromokavý, případně s pláštěnkou. Dál záleží na požadavcích, zda chcete boční kapsy, vstup do batohu i zepředu, kapsu na spodní straně víka apod. Pro velký batoh na vícedenní akce platí víceméně to samé. Větší či velké batohy, mají nastavitelný zádový systém, což je hodně užitečná věc.
Přišli jsme do obchodu, vybrali batoh a jdeme zkoušet. Pozor, jakýkoli batoh nikdy nezkoušejte prázdný!! To je k ničemu. Zkoušený batoh musí být plně zatížený. Prodavač, který se vám bude věnovat, nejspíš do batohu nacpe několik balíků horolezeckých lan, či několik stanů, zkrátka vám batoh plně zatíží. Dle naší velikosti nastavíme zádový systém, pokud je nastavitelný a batoh dáme na záda. Zapneme bederní pás, dotáhneme nosné popruhy, balanční dotahy a v zrcadle zkontrolujeme, jak nám batoh sedí. Stejně jako v botách, se s batohem projdeme, zaskáčeme si a tak podobně. Pokud batoh nesedí dle vašich představ, neváhejte zkusit jiný, jeli to třeba, zkuste jich třeba pět, ale nikdy nekupujte batoh, jen proto, že se vám líbí.

Já a Andry aneb láska a nenávist

16. května 2007 v 13:24 Zajímavosti
Andry se v mém životě zjevil zcela nečekaně a neplánovaně. Měla jsem fundláka Gordona a to byl závislák jak se patří. Zkrátka to byla láska až za hrob. Gordon však nečekaně ve třech letech zemřel a zbylo po něm, tak nějak, divně prázdno. Najednou byla spousta času, nemusela jsem na procházky, o nic se nestarat, nikdo mě nevítal, bylo to dost divný. Bylo mi jasné, že časem si určitě nějakého psa pořídíme, ale kdy, to jsem netušila. Už dřív jsem si říkala, že druhého fundláka si nepořídím, ale když jsem tehdy stála u Gordonova hrobu, první myšlenka byla, chci dalšího fundláka.
Myslela jsem, že dalšího pesana začneme shánět až za několik měsíců, ale Petr prohlásil, že si ho pořídíme klidně za měsíc. Dokonce souhlasil, že to bude další fundlák. V práci na internetu jsem jak divá hledala inzeráty se štěňaty. Nebylo jich moc a někteří majitelé mě odrazovali již svým hlasem. Dokonce jsem mluvila i s pánem, který odmítal, abych měla psa na zahradě, chodila s ním na výlety a vůbec s ním žila, jako s normálním psem. Jeho psi jsou prý výhradně určeni na výstavy. Nakonec jsem našla inzerát, zavolala, domluvila si návštěvu a v neděli jsme vyrazili směr Morava. Říkala jsem si, že si štěně pořádně vyberu, rozmyslím si to, prohlédnu si je, ale prd. První a jediné štěně, které mělo bílou náprsenku bylo moje. Sepisovali jsme smlouvu a náš pesan si bezstarostně pobíhal kolem, vůbec si nás nevšímal a tvářil se při tom, jako mistr světa. Venku jsem pokukovala po krásném černém pejskovi, moc se mi líbil a pořád kolem mě pobíhal, nevím proč jsem si nevybrala jeho, asi nějaký vnitřní hlas.
Jeli jsme domů. Myslela jsem, že štěnidlo bude chrnět, ale on kupodivu celou cestu koukal z okna, šmejdil po autě a vůbec se ke spánku neměl. Doma se vysypal z auta a okamžitě se vydal na průzkum. Ferda (náš druhý pes, který vychoval Gordona) se dost divil, proč jsme Groďu vyměnili za tohle malé a kousající zvíře. Andry (to malé štěnidlo) zvědavě prolézal celý dům včetně trouby a choval se, jako by tu bydlel odjakživa. Vzali jsme ho ven, v domnění, že se snad unaví a na chvilku usne. Venku se okamžitě vydal ke slepicím a plotu stojícího mu v cestě, si vůbec nevšímal. Žďuchal do něj hlavou a mermomocí se snažil k těm podivným zvířatům dostat. Vyšli jsme na louku, došli na konec louky, obešli louku a to malé zvíře bylo neustále plné elánu. Doma znovu prolézal dům, okusoval Ferdu a vše kolem a já se ve 22:00 večer modlila, ať to zvíře konečně usne.
Andryho bezstarostnost a sebevědomí mě udivovalo a mrzelo zároveň. Chtěla jsem psa, který bude mazlící a bude si mě všímat, ale tohle zvíře se mi na každé procházce zakouslo do nohavice a nechalo se celou cestu vláčet. Byla jsem z toho nešťastná.
Jeho projevy odvážného chování přerostly v neúnosnou mez, ale nerozuměla jsem, co to znamená. Gordon byl naprostý pohodář a s jeho výchovou jsem neměla nejmenší problémy, ale tohle zvíře bylo šílené. Na procházkách nás naprosto ignoroval, coural se daleko na námi a nějaké volání, ho vůbec nezajímalo. Zkrátka hajzlík první kategorie. Byla jsem z něho dost zoufalá, brečela jsem, že ho nechci, že mě nemá rád a že chci zpátky Gordona.
V práci jsem hledala nějaké stránky o fundlácích, v domnění, že naleznu alespoň nějakou pomoc. A kupodivu jsem našla. Na stránkách www.foundland.cz byla poradna, kam jsem vylila své zoufalé srdce. Z odpovědi jsem byla zmatená a styděla jsem se, že to došlo takhle daleko. Odpovídal nám, dnes už náš kamarád, Ing. Pavel Bradáč. Andry je prý VELMI dominantní a stal se z něj vůdce smečky, což není dobré. Co je dominance jsem tehdy u psů vůbec neřešila, nikdy jsem se s tím do téhle míry nesetkala. Nastala změna ve výchově a to natolik razantní, až bylo na Andrym vidět, jak je z toho zmatený. Psala jsem tedy znovu Pavlovi, tentokrát o Andryho reakcích a jestli jsme to náhodou moc nepřehnali. Nicméně jsme pokračovali a na Andrym byla vidět obrovská změna k lepšímu. Stále je to hajzlík, ale lepší se a jsem si jistá, že jednoho dne se z něj stane stejný pohodář, jako byl Gorďa.
Nicméně, čas plynul a Andryho hyperaktivita se nijak neměnila. Navíc jeho neustálá potřeba stěhování jakkoliv velkých a těžkých věcí z místa na místo, nás přiváděla k šílenství. Časem jsme to přetvořili na nošení užitečných věcí, za které by jsme ho mohli pochválit, takže dnes nejen nosí, ale umí i podat klíče, odnést nákup z auta, vodítka, odnést deku a spoustu různých věcí.
Byli jsme přesvědčeni, že do jeho dvou let, bude mít naprostý klid, nechtěli jsme mu zničit klouby. Chodili jsme tedy na běžné procházky, ale pak jsem zjistila, že je pořád o trochu prodlužujeme a pesan se vůbec neunaví. Neunavilo ho nic, procházky, hry, později ani běh u kola, čehož jsem byla velký odpůrce s tím, že na tohle je opravdu ještě mladý. U kola uběhl 5km a když viděl, že se jde domů, ohromě se divil, proč tak brzy, že se vlastně ještě ani neproběhl. No hrůza.
Časem se zlepšila i poslušnost a naším krédem se stalo heslo "za piškot cokoli". Chodili a chodíme na procházky s kapsami napěchovanými piškoty a za každou maličkost Andryho chválíme. Jeho neustálá potřeba pohybu nás překvapovala. Není to přece chrt, je to fundlák, má být klidný a rozvážný, ale to Andry rozhodně nebyl a není. Procházky mu nestačí, takže jednoho krásného dne, začal utíkat za srnkami. Šílela a šílím strachy, že ho někdo zastřelí, takže dnes chodí na procházky na dlouhém laně. Doufám, že jednou dospějeme k tomu, že bude moct chodit na volno.
Když byl Andrymu zhruba jedem rok, uznali jsme, že klid do dvou let nepřežijeme. Vydala jsem se tedy k našemu panu veterináři na rentgen kloubů a pak se uvidí. Rentgen vyšel naprosto báječně, takže jsme se rozhodli, že přidáme na zátěži. Procházky ho bavili, tak jsem ho oblékla do postroje a začala ho učit v něm hodit. Mým snem bylo opět začít chodit dogtrekking, ale věděla jsem, že to půjde, až Andry dospěje. Nicméně s přípravou můžeme začít hned.
Andrášek velice brzy pochopil, že postroj znamená dlouhou procházku, takže když jsem vzala postroj do ruky, začal hopsat jak divej. Měla jsem obrovskou radost, že ho to baví. Díky těmhle procházkám jsem ho začala mít víc ráda a víc jsem se mu věnovala. Už to nebyl takový hajzlík, byl přítulnější, trochu i rozumnější, ale hlavně, měl z téhle aktivity radost. Velmi brzy se naučil zatáčecí povely Ho a Dží a občas i tahal.
Přišla zima, ale žádný sníh, takže jsme pořád někde chodili. Na první výlet do Českého Ráje, jsem jela s myšlenkou, že Andry přeci netahá, takže jsem si svůj sedák nechala doma, že si Andryho připnu jen tak k batohu…. Naplánováno jsme měli zhruba 20km. Domů jsem přijela se zničenými zády, protože Andrášek celých 20km táhnul, s prominutím, jako kráva. Únava na něm nebyla téměř znát, zato já jsme sotva lezla.
Těžko se mi popisuje, jak obrovskou jsem z něho měla radost. Pořád jsem musela vymýšlet trasy procházek a na víkendy nějaké výlety. V batohu do práce jsem neustále nosila několik map a pořád něco vymýšlela.
Díky příznivé zimě jsme neustále někde cestovali. Naše trasy se pohybovali v délce zhruba 20-28km. Pořád jsem myslela na Andryho klouby a na to, že jakmile by se mi nezdál, musíme zastavit a dát delší pauzu. Nicméně Andrášek tyhle výlety zvládal naprosto s přehledem a když jsme po 25km začali vybalovat věci na spaní, udiveně koukal, proč už se dál nejde.
Někdy po Novém roce už mi bylo jasné, že se na jaře zúčastníme prvního dogtrekkingu letošní sezóny. Půjdeme jen kratší trasu, abych viděla jak to Andry zmákne. Nečekala jsem, že bude Andry takový tahoun. Na výletech jsem se pro něj stala zbytečnou zátěží na konci vodítka, která ho někdy neskutečně brzdí. Hřálo mě to u srdce a byla jsem na něj hrdá. Nikdy by mě nenapadlo, že Andry ve svém roce a půl, půjde svůj první trek. Ještě předtím jsme znovu absolvovali rentgen všech kloubů. Nádhera, jak z učebnice. Přihlásili jsme se a já odpočítávala dny do startu. Natrénováno jsme měli dost, takže jsem moc obav neměla. Andrášek to zmáknul bravurně, žádné potíže nebyli a ještě stihnul dělat po cestě kraviny.
Dnes je z Andráška zkušený trekař, ikdyž těch kilometrů nás doufám čeká ještě hodně. V současné době s ním mlátí puberta, je z něj hluchý pes, který nikdy neslyšel slovo sedni či jiný povel. Já jsem hrdá matka :-D a mám radost, že jsme k sobě našli cestu.

Vezmi si děvěnko s sebou :-D

16. května 2007 v 12:11 Babička radí :-)
Na přání mých kamarádek Gabči a Evy jsem, nejen jim, vypracovala pomocný seznam co s sebou na dogtrekking :-D v kategorii MID, docela se osvědčil.
Já:
POZOR - v Kruškách nebude tak teplo jako tady, počítej tak 10°C, pokud bude sluníčko max. 15°C
- oblečení na cestu, které použiju i v neděli (pak bude jedno, že je špinavé)
- kalhoty
- spoďáry
- tričko
- mikinu
- vzala bych teplejší bundu
- něco na hlavu (čepici, šátek)
- šátek na krk či šálu
- rukavice (na hřebenech se budou hodit)
- návleky na kalhoty
Na sobotu:
- funkční spodní prádlo
- druhá vrstva
- bunda
- kalhoty
- ponožky
- naimpregnované boty
- šátek či čepice

Do batohu:
- MAPU
- 1 - 2 láhve vody - kolik, záleží na uvážení
- jídlo pro sebe
- hrstičku (ne víc!) granulí pro psa
- náhradní ponožky
- pláštěnku
- čelovku
- misku pro psa
- hroznový cukr nebo nějaký Semtex (dle uvážení, mě se to osvědčilo)
- rukavice
- bundu (pokud ji nebudete mít na sobě hned od začátku)
- kapesníky
- lékárničku (dle uvážení)
- nůž
- alumatku na sednutí (dle uvážení, dá se použít pláštěnka)
- návleky
- botičky pro psa
Co obecně s sebou:
- očkovací průkaz
- kolík na uvázání + lano nebo řetěz
- deku pro psa, nebo pelíšek - pes musí být v pohodě, bude tam spousta vzruchu
- pytlíky na bobky
- misky pro psa
- granule
- francovku (dle uvážení - osvědčila se mi J)
- ručník na psa
- spacák + prostěradlo (v chatce nic není)
- postroj na sebe + na psa
- náhradní vodítko
- vždy se hodí nějaká karabina
- toaletní potřeby
- ručník pro sebe

po závodě mám vždycky svalovou horečku a pěknou krizi, takže beru ještě deku na zahřátí, prostě něco, abych měla maximální pohodlí

Je to pohoda, když se jede autem, člověk si může vzít hromadu zbytečností :-D

Krušnohorský dogtrekking 2007

1. května 2007 v 17:57 Povídání z dogtrekkingů
…..aneb znovu na vlčích stezkách
Od první chvíle, kdy jsem si domů přivezla Andráška, jsem věděla, že ho jednou vezmu na dogtrekking. Že to bude v jeho 1,5 roce, jsem ale netušila. Díky jeho hyperaktivitě jsme mohli začít trénovat velmi brzy a díky mírné zimě, se nám krásně dařilo. Přihlášku jsem poslala snad mezi prvníma a odpočítávala dny. Zlanařila jsem ještě kamarádku Gabču a Evu, dokonce se přidal i přítel Petr a nakonec i Evy přítel.
Natrénováno jsme přes zimu měli dost, takže jsem neměla velké obavy, že by jsme závod nedokončili, starosti mi dělalo počasí. Na to, že se závod konal v dubnu, bylo dost teplo. Zabaleno jsem měla brzy a dokonce jsem si byla jistá, že mám všechno (samozřejmě, že jsem něco zapomněla, ale nebylo to smrtelně důležité). Evy přítel sehnal velké auto, takže jsme se vešli do jednoho (měli jsme co dělat J ) a hurá na cestu.
Do kempu Pod Císařem jsme dorazili kolem šesté večerní. Převzali jsme klíče od chatky a jali se ubytovat. Chatka byla pro pět lidí dost pidi, což ostatní zaskočilo a říkali cosi o spaní v autě, ale nakonec jsme se vešli a docela dobře i vyspali. S holkama jsme se šly zapsat, že jsme dorazili, zjistit, kdy bude meeting a ostatní podrobnosti. Dostali jsme itinerář, info o čase meetingu a šly jsme zpátky do chatky kouknout do mapy a něco sníst. V kempu byl podezřelý klid, z longových závodů jsem zvyklá, že všude panuje organizovaný chaos, všude řvou psi, pobíhá spousta lidí… V chatce jsem ihned rozbalila mapu, jelikož mi zvědavost nedala, chtěla jsem hned vědě, co si na nás organizátoři nachystali. Velká část trasy vedla po neznačených cestách, v tu chvíli jsem děkovala Bohu, že se v těch čárkách vyznám J. Ve 20:00 měl začít meeting, takže jsme šli venčit a okouknout okolí kempu. Procházka nám vyšla akorát a před osmou jsme už seděli v chatě s mapou na klíně a očekávali co se bude dít.
Krátce po osmé přišla Zuzka (organizátorka) a už to začalo, rozbalit mapu, projít trasu, upřesnit kontroly, napsat číslo na nouzový odvoz, veterinární přejímka psů v 7:00 ráno. Šlo se spát, teda alespoň my. Nařídit budík, psychicky se připravit a hurá do spacáku. V noci mi byla trochu zima, ale nakonec se mi podařilo na pár hodin usnout. Kluci se vrátili z hospody v půl třetí ráno, takže pořádný spánek byl až k ránu.
Budík v půl šesté ráno si ze mě asi dělal srandu, ale nakonec jsem vylezla. Dojít vyvenčit, nakrmit, připravit věci do batohu a už tu byla téměř sedmá hodina, takže hurá k chatě na prohlídku. Nikde nikdo, stáli jsme tam, trochu trapně, první J. Ale zase jsme byli první hotoví. Šli jsme do chaty na čaj a počkat si na startovní listinu. A je to tu, startujeme v 8:09. Honem převléknout, dobalit poslední věci, sakra, nějak nestíháme….taky že jo, na start jsem doběhla jen tak tak, zapomněla jsem foťák a misku pro psa, kdybych šla long, nemohla bych odstartovat, miska je povinná výbava. Ale mi jdeme jen MID, misku mi půjčí holky, takže to risknu, foťák mě ale mrzel celou cestu. A je to tady, tři, dva, jedna MUSH GO!! Vstříc těm 36,5 km.
Vyrážíme po červené a hned do pořádného krpálu, proti nám se hrne spousta turistů a trošku to nechápou. Holky jsem dohnala a zatím jdeme společně. Andry jde nějak podivně, vůbec nemůže najít svoje tempo, vůbec netáhne a pořád se courá. Konečně na vrcholu, musím svléknout vestu, je mi strašné teplo. Dochází a předchází nás spousta závodníků, ale nám to vůbec nevadí, musíme přeci obhájit svoje předposlední místo J. Nechci se hnát, je mi jedno kolikátá dojdu, tohle není o závodění, je to o vzpomínkách na Gordona a z radosti, že se vracím na vlčí stezky…… Přicházíme na křižovatku a dáváme se vlevo na první neznačenou cestu. Potkáváme longaře s podivnou chůzí a zvláštními výrazy ve tvářích. Cestou míjíme krásný čistý rybník, hned jdu chladit Andryho. Škoda, že ho nemůžu pustit z vodítka, okamžitě by šel plavat. Po krátké koupeli pokračujeme v cestě.
Přicházíme na modrou značku, dlouho se na ní nezdržíme a před velkým dubem odbočujeme doprava na další neznačenou cestu, jdeme podél elektrického vedení stále rovně. Cesta je jak horská dráha, sešup dolů a stoupák nahoru. U dřevěné chajdy "Věra" na 6km děláme malou pauzu. Dáváme něco málo k jídlu a debatujeme s ostatními závodníky, kteří se také rozvalují v luxusní trávě. Tady zjišťujeme, že jsme s Andráškem přišli o prvenství co se týče plemene psa, donedávna jsem byla jediná, kdo chodil dogtrekk s fundlákem a tady jsme jich na trati potkali hned několik, ale Andry byl všude obdivován. Pokračujeme dál, jdeme stále rovně z kopce do kopce. Vyndávám hůlky, aby taky přišly k užitku a zjišťuju, že vyfrčet s nimi kopec je o polovinu lehčí. Eva střídavě mizí, čeká, mizí a zase čeká. Přicházíme na žlutou a jdeme do Maxiček, jsou to pouze 4km, ale celé po asfaltu, lituju Andryho tlapky a snažím se najít nějakou variantu po trávě, ale nedaří se mi. Tady nám Eva definitivně zmizela a dál pokračujeme s Gabčou a Sally.
Gabča začíná křivit tvář v důsledku bolavé achilovky, takže přemýšlíme o pauze. Kolem cesty je překrásná tráva, která láká k lenošení, ale nakonec se domlouváme, že pauza bude až v Maxičkách. Konečně vidíme první domy, hurá, bude konec asfaltu. Nacházíme rozcestník, kde je v itineráři značena první kontrola. Do startovní karty cvakáme kleštičkami číslo jedna a pokračujeme v cestě. Najednou vidíme vpravo od cesty vodu, ideální místo k odpočinku, pesani se namočí a my si odpočineme. Nakonec zjišťujeme, že vedle je ještě další voda, u ní krásná tráva, lavičky….idylka, jdeme tam. Pesani se hrnou do vody, takže se snažím pustit Andryho co nejdál, aby se dostatečně vymáchal. U koupaliště stojí krásný hotel, který připomíná doby dávno minulé - je obložený dřevem, dole krásná prosklená terasa, nádherné lustry… Usedáme na lavičky, rozvazuju boty, vyndávám jídlo a dělám si pohodlí. Plánujeme tady strávit minimálně hodinu. Andry se hlásí o nějaký žvanec a nakonec usíná, teda spíš pěkně zařezává, přeju mu to. Kupodivu necítím žádnou únavu, ale pro jistotu do sebe leju Redbull a baštím kousek čokolády. Hodina je pryč, balíme a pokračujeme v cestě. Potkáváme další longaře a společně pokračujeme dál. Cesta vede lesem z kopce a pořád je na co koukat. Přelézáme vyvrácené stromy, skáčeme po kamenech a blížíme se k Děčínu na druhou kontrolu. Stále po žluté přicházíme k silnici a vidíme, že longaři se po ní vlevo. Pro jistotu koukám do mapy, máme jít stále po žluté. Rozhodujeme se, zda jít také po silnici nebo po značce, ale jelikož je silnice dost frekventovaná, rozhodujeme se pro značku. Přecházíme silnici a pokračujeme lesem. Cestou jsou krásné vyhlídky na Děčín, kocháme se, Gabča fotí. K mostu je to kousek, ale vede k němu parádní klesání, jak jinak než po asfaltu. Je to nářez, nohy bolí po pár krocích a Andry našlapuje jak baletka, kdyby uměl mluvit, asi by mě poslal někam a moje kolena taky. Přemlouvám je, ať vydrží, že to určitě někde skončí. Hurá, konečně dole, u rozcestníku cvakáme do karty další číslíčko, doplňujeme tekutiny a připravujeme se na další úsek, to co jsme sešli dolů, musíme zase vyšlápnout nahoru na Pastýřskou stěnu. Jdeme dál.
Potkáváme holky longařky, že prý musí "uvařili" psa a musí se nechat odvézt. Dáváme jim číslo, přejeme hodně zdaru a pokračujeme. Moc daleko se ale nedostaneme, protože Andry sebou z ničeho nic plácne na zem a chladí se o dlažební kostky. Nic naplat, musíme počkat, sedám si na okraj cesty a koukám kolem. Netrvá dlouho a Andry se zvedá a jdeme dál. Páni, schody, a kolik a vedou snad do nebe. Snažíme se vyšplhat nahoru, šineme se krok sun krok snad věčnost. Nevěřím, že jsme nahoře, turisti, kochající se výhledem, z nás mají ohromnou atrakci. Čekám, až mě doženou plíce a ohlížím se za Gabčou. Doufám, že tohle bylo poslední EKG, které nás dneska čeká. Sally nám půjčila svou velikou misku na vodu, takže dávám Andrymu napít. Leju vodu do misky a Andry zároveň pije. Miska velikosti jednoho panáka:-D. Hurá, plíce jsou tu, jdeme si prohlédnout sněhobílou vilku na skále, kocháme se výhledem a pokračujeme dál. Z jedné vyhlídky vidíme rozhlednu Sněžník na kterou máme dojít.
Jímá mě hrůza, Pane Bože to nemyslíš vážně?? Takový lán cesty!!! Gabča mi nechce věřit, že je to opravdu Sněžník, ale ujišťuji ji, že opravdu je. Zase scházíme dolů, přecházíme silnici o pokračujeme k rozcestníku "Pod koňskou hlavou". Míjíme rybník. Andry se okamžitě hrne do vody, takže při nejbližší příležitosti znovu chladíme a jdeme dál, a zase do kopce. Čeká nás další asfaltka a taky že nám dává dost zabrat. Cesta na Koňskou hlavu je nekonečná, cestou mě Andry stihne seřvat, vyválet se, pak se oklepe a pokračuje jakoby nic dál. Dochází nás klučina s nevrlým bíglikem. Kousek nás doprovází, ale nakonec utíká. Andry chytil druhý dech a táhne jak o život. Využívám toho a půjčuju ho Gabče, aby jí do kopce pomohl. Skoro za nima musím klusat, abych stačila. Rozcestník jsme si snad vymodlily, jsme tady. Dáváme pauzu, tatranku, něco napít a hurá na ten prokletý Sněžník. Naštěstí už to není tolik do kopce, ale ještě jsme si trochu mákli. Výhled z vrcholu je ale bezkonkurenční, všude kolem lesy, hory…nádhera. A Sněžník je tu, je zavřeno, pokračujeme hned dál, ani se nezastavujeme, jen Andry se opět koupe v místním bahňáku. Cesta dolů je šílená, samý kámen, ale "domů" už je to jen 6km, což nám vlévá nové síly. Opouštíme kamenitou cestu a jdeme po asfaltce. Čekám, kdy přijde nějaká krize, ale stále nic, kupodivu jsem v pohodě, ale na spacák se těším, to jo. Potkáváme další longaře, tihle už ale mají po závodě a jdou se "jen protáhnout", pozvedáme nechápavě obočí a jdeme dál. Další, které jsme potkali, nám sdělují, že v táboře se uzavírají sázky, zda to medvídek(Andry) dokončí. Proč by nedokončil?? Jsem trochu rozhořčena, ale o to víc rozhodnuta dojít, proč by jsme taky nedošli, už je to kousek.
Potkáváme také nechápavého pána s kočárkem, který se nás ptá, cože se to tady děje. Trpělivě vysvětlujeme, že jde o závod se psy a pán se nechápavě ptá, proč máme každý jiného psa…pozvedáme obočí ještě víc a prcháme do cíle. Asfaltka končí, odbočujeme do lesa. Už jen 3km. Povzbuzuju Gabču i sebe a těším se na spacák. Koukám do nebe a myslím na Gorďu, který se tam někde válí na obláčku a putuje s námi. Vím, že na každé cestě budeme spolu.
Konečně jsme na křižovatce, kde jsme ráno odbočovali, ještě sešup dolů na silnici a jsme skoro v cíli, slyšíme štěkot psů a tak nějak podvědomě přidáváme do kroku. Odbočka do kempu je před námi, jsme tady, CÍL. Hledám Petra, ale nikde ho nevidím, takže jdeme do hospody nahlásit příchod a pak hurá do sprchy, najíst a do spacáku. U chatky se nejdřív starám o Andryho, aby měl pohodlí a nic mu nechybělo. Horká sprcha byla balzámem na duši.
Konalo se vše, kromě toho vlezení do spacáku. Najednou tu byla nahlas vyslovená věta, jestli nepojedeme domů už večer….jelo se. Šly jsme s Gabčou na Zuzkou, poděkovat, vzít si diplom za účast a rozloučit se. Zabaleno bylo raz dva a doma jsme byli kolem půlnoci. Domů se mi vůbec nechtělo, chtěla jsem si to užít do poslední chvíle, ale nějak jsem vycítila, že by nebylo dobré říkat to nahlas. V autě jsem klimbala zabalená do spacáku a prožívala si svou svalovou horečku.
Konečně postel, horký čaj a chleba s marmeládou…usnula jsem během okamžiku. Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem. Nedokážu to přesně popsat, ale posadila jsem se na posteli, chvilku jsem jen tak koukala, pak jsem vstala, oblékla se a šla za Andráškem. Bylo mi podivně úzko. Andry ke mně přišel, přitulil se, já mu zabořila obličej do kožíšku a málem jsem se rozbrečela. Stýskalo se mi po Gordonovi, ale zároveň jsem byla šťastná, Andry je se mnou a společně jsme to dokázali.
Zase jsme šli po vlčích stezkách, byli jsme spolu, důvěřovali si a spoléhali jeden na druhého……..s Andrym nebo s Gordonem?