close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Na Sněžku "Gorďovou cestou"

10. března 2007 v 14:04 |  Povídání z cest
Já a Andry 15.1.2006
Další z mých hurá akcí. V neděli jsem byla v práci a v pondělí jsem měla volno. Být doma se mi nechtělo, ale plán jsem žádný neměla. Brouzdala jsem po internetu a dívala se na kamery v Peci pod Sněžkou, jaké že je tam počasí. Našla jsem i předpověď, která hlásala, že nazítří má být na Sněžce zcela jasno a 3°C, vítr jen 57km/h. To byla šance jaká se neodmítá. Kamarád Jirka, který seděl za mnou prohlásil, že klidně pojede taky a po krátkém rozmýšlení, byl plán hotov.
Venku žádný sníh, takže cesta na vrchol by měla být bez problémů a stejně tak i cesta do Pece pod Sněžkou. Už dopředu jsem byla rozhodnuta, že půjdeme stejnou cestou jakou jsme šli na vrchol s Gorďou. Už tehdy jsem ji pojmenovala "Gorďova cesta."
Zabalila jsem svačinu, bundu, čepici a rukavice, vodu a hurá na cestu. Ráno jsem vyzvedla Jirku u vlaku v Týnci nad Labem a vyrazili jsme. Sluníčko slibovalo krásný den a nemohla jsem se dočkat. Cesta byla poklidná, ale jelikož jsem v Jaroměři špatně odbočila dost jsme si zajeli. Nakonec jsme však dorazili, převzali parkovací lístek, opět jsem vybrala místo, kde nikdo nestál a chystali jsme se. Andry hopsal v kufru auta a nemohl se dočkat. Pustila jsem ho ven, ale po chvilce jsem ho musela přivázat, protože by snad šel sám napřed. Obula jsem boty, pořádně je zavázala, zabalila všechny věci, oblékla sebe i Andryho do postroje a hurá na cestu. Kolem spousty lidí, znovu okukujících, tentokrát Andryho. U lanovky jsme byli coby dup. Okoukli jsme informační tabuli a hurá nahoru. U lesa byla žlutá tabule s varováním horské služky, že cesta je pokrytá ledem a upozorněním na zákaz vstupu. Lanovkou jsme kvůli Andrymu jet nemohli, tak jsme ceduli pročetli a pokračovali dál.
Hned po několika metrech jsem se musela tradičně svlékat, takže zastavit, sundat batoh, vysvětlit Andrymu, že se stojí, ať mě nevláčí za sebou, svléknout se, dát věci do plného batohu, nandat batoh a pokračovat. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo, sluníčko nad námi, nádhera. Měla jsem radost, že tam zase jsem a tuhle cestu jsem pojala jako počest Gordonovi a celou dobu jsem na něho myslela. Takže po zelené na Růžohorky. Cesta cikcak, z jedné zatáčky do druhé, zastavení na foto malého ledopádku, Andry dělá značku a tak se suneme nahoru. Za chvilku jsme u pramene, Andry se jde koupat, já si musím odskočit a jak tak jdu, z ničeho nic se propadám až po koleno do nějaké bažiny. Naštěstí mám nepromokavé kalhoty, takže se nic neděje. Vracím se k prameni, napiju se ledové vody a zase dál. Kousíček výš je chata, u které jsme s Gorďou odpočívali. Krásnou, pohodlnou trávu není vidět pod trochou sněhu a já jen utírám slzu a jdu raději dál, mám tu přeci Andráška. Po pár krocích znovu zastavujeme a fotíme kopce ozářené dopoledním sluncem. Jde se velice špatně, tady už je na cestě led a konečně chápeme upozornění na tabuli, která byla dole. Boty kloužou a není se o co opřít, Andry občas pomůže, ale tlapky kloužou a snažím se mu co nejvíc ulehčit. Konečně jsme se doklouzali k chatě Růžohorky. Tenkrát tu měli pesana a tak ho vyhlížím, abych předešla případnému konfliktu. Je tu zase, ale tentokrát není přivázaný, takže si to k nám vesele štrádí. Já už tak šťastná nejsem a snažím se udržet Andryho. Jirka se jde optat, zda můžeme dovnitř s pesanem, že by jsme si dali něco dobrého. Hurá, můžeme. Vejdu mezi dveře a obsluha zřejmě lituje, protože vydala povolení na psa, ale ne na poníka. Hrnu se dovnitř, aby si to náhodou nerozmysleli a hned cpu Andryho pod lavici, jen musím posunout stůl. Andry je uklizen, nikomu nepřekáží a ani není vidět. Objednáváme polévku a čaj a zvědavě koukáme po stěnách, kde visí snad stovka čarodějnic. Polévka je tu v cuku letu a čajík také. Přinesli i chleba a já hned dávám krajíc Andrymu. Polévka je výborná, hustá a horká a přemýšlím, jestli nemám jednu objednat Andrymu do mističky. Nakonec mu dávám další chleba a vychutnávám dlabanec.
Spokojeně nabaštěni, se vydáváme dál. Čeká nás kousek asfaltky a pak stoupání na vrchol. Asfaltka ovšem není pod zledovatělým sněhem vidět takže chůze je opět velmi komická. Jdeme podél lanovky a cestují se očividně velmi baví naším klouzáním. Já se moc nebavím, Andry táhne, takže mi poprvé podjíždějí nohy a už se vezu. Andry běží a já jedu po zadku. Turisti se smějí, zastavuji Andryho a snažím se postavit na nohy. Jelikož to klouže, připadám si jak v nějaké hrané grotesce. Nakonec jsem Andryho pustila z vodítka a visíce na borovičkách se snažím jít. Lidí přibývá, takže ho musím zase připnout, jelikož Andry ještě není takový pohodář jako byl Gorďa a cestu bez vodítka si nemůžu dovolit. Přicházíme k lavičce pod vrcholem a před námi se prostírá obří zledovatělá plocha, vydávajíce se za cestu. No nazdar, tohle se nedá sejít. Opět fotíme a pokračujeme. Do kopce to jde lépe, Andry táhne a dost mi tím pomáhá. Cesta se ale zhoršuje a jdeme pomaleji než Jirka, takže za chvilku stoupáme sami. Potkáváme dvě holčiny znuděné a otrávené povinným výstupem na vrchol. Prohodíme pár slov. Holky jsou udivené, že to jdeme s Andrym až z Pece, že ony jdou jen z Růžohorek a mají toho dost. Andry se najednou zastavuje, sedá si tváří ze svahu a vypadá to, jako by se kochal. Výstup ho očividně nebavil, tlapky kloužou, nemůže očichávat lidi ani psy, otrava. Sedám si k němu a tulím se. Vítr neúprosně fouká a jeho černý kožíšek je plný slunce. Za chvilku ho pobízím k další cestě. Dost neochotně se zvedá a pokračujeme dál. Vítr studí a led znemožňuje normální chůzi. Opět ten známý pocit, že na vrchol nedojdeme. Vítr fičí, Andrymu se to nelíbí, ale naštěstí vidí nahoře psa a táhne. Poslední metry a jsme u stanice lanovky. Konečně na vrcholu. Díky větru je tady asi -15°C a všude je led. Jirku nikde nevidím a tak jdu hned do chaty, spoléhám, že nejsem k přehlédnutí a doufám, že nás najde. Opírá se do mě vítr a já doufám, že mi na tom ledu neujedou nohy. Andry je očividně otráven. Těch pár kroků ke dveřím je vražedných. Naštěstí tu a tam vykukují vrcholky kamenů a je se o co opřít. Rychle dovnitř nebo zmrznu na místě.
Uvnitř je příjemné teplo. Sedáme si ke stolu, balím se do bundy a lituju, že nemám termosku s čajem. Hledám sváču a dávám kus Andrymu. Rozhlížím se kolem a hledám Jirku. Jsou tu nové stoly, i pán u toalet je nový. Žvejkám rohlík a koukám na zvědavé turisty. Najednou se zjeví Jirka, taky vyndává sváču a sděluje mi novinku, kterou dozvěděl od nějakého pána. Mám trochu obavu ze zpáteční cesty Obřím dolem a Jirka mi domněnku potvrzuje. Pán prý říkal, že v Obřím dole chybí most přes potok a cesta je namrzlá. Rozhodujeme se jak dál. Nechce se mi vracet stejnou cestou, Jirkovi taky ne. Nakonec se usmyslíme, že to riskneme.
Řádně zachumláni se vydáváme na zpáteční cestu. Až pozdě si uvědomuju, že jsem se ani pořádně nerozhlédla a nic na vrcholu nevyfotila. Dolů je to horší než nahoru. Z Polské strany je cesta čistý led a ještě ke všemu z kopce. Chytám se postranního řetězu a snažím se neupadnout. Přiznávám, že mám strach, Andry se otáčí, jako by mi vyčítal, proč ho táhnu zrovna touhle cestou. Nakonec mi nohy přeci jen ujedou a už se vezu. Chytám se sloupku a snažím se neskulit do Polska. Velmi pomalu se šineme dolů. Myslím, že Andry nikdy neslyšel tolik povelů "pomáálu" a "jdeme" za celý svůj život dohromady. Nakonec jdeme podél cesty kde není led a přelézáme po kamenech, alespoň to neklouže. Andry zřejmě vycítil mé obavy a bere mě za dlaň a vede mě dolů. Můj malý záchranář, musím se usmát. Po velmi namáhavém sestupu se ocitáme u bývalé Obří boudy. Čteme rozcestník a já se modlím, aby byla lepší cesta. Odbočujeme do Obřího dolu.
Cesta je sice namrzlá, ale jde se pohodlně. Pomalu scházíme a já se kochám pohledem na Úpskou jámu a Studniční jámu. Opět myslím na Gordona, jak se tady na mě ohlížel, kde jsem. Andry se cestou podivně zastavuje a nahlíží dolů. Myslím si, že ví o potencionálním nebezpečí chybějícího mostu. Foťák mám v batohu, takže focení není, ale vzpomínky zůstávají. Pomalu se blížíme k mostu, Andry se stále zastavuje, ale jsem si jistá, že to nějak zmáknem. Jirka jde první, přeleze díru, já si stoupám do vody a pomáhám Andrymu. Statečně vyskočí nahoru a je to. Je tu sesunutý zmrzlý sníh a v něm dvě prošlápnuté stopy, v ničem jiném není možné nalézt oporu, kdyby mi uklouzla noha, zastavila bych se asi až v Peci. Kousek za "mostem" se zastavujeme, jdu si to vyfotit. Dál je cesta docela v pohodě, sluníčko krásně svítí, takže se rozhlížím a snažím si všechno si zapamatovat. Andry spokojeně vykračuje a na jedné super ledové cestě mi opět podráží nohy. Zadek už mám otlučený, teď jsem se navíc strefila na stejné místo, takže to dost bolí. Nadávám, ale zvedám se a jdeme dál. Musím sundat bundu, je krásně. Podél řeky se už jde bez problému, žádný led, ale taky už jsme mimo sluníčko. Kochám se okolím a koukám na hodinky, tentokrát nám to trvalo podstatně déle než s Gorďou, za světla už nepojedeme. V jednom úseku cesty, pouštím Andryho na volno, ale jelikož větří nějakou zvěř, zase ho po chvilce uvazuju. U jednoho z posezeních u cesty znovu Andryho pouštím a nechám ho vykoupat. Vůbec mu nevadí, že je leden. Spokojeně se hroší ve vodě a já zatím fotím. Asi po hodině už jsme skoro u auta, loučím se s kopci a slibuji, že se zase brzy vrátíme.
Vím, že "Gorďova cesta" zůstane jednou z mých nejoblíbenějších tras, protože tady jsem Gordonovi nejblíže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama