Náš první, společný výlet s bivakem. Těšila jsem se opět už od začátku týdne. Gabča měla otestovat nový spacák a společně s Evou, to měl být jejich první bivak se psy.
Odjezd jsme naplánovaly na sobotní půl sedmou ráno. Depresivní vstávání v půl šesté ráno, ale nakonec jsem se vykopala. Snídat jsem opět nemohla, ale dostala jsem do sebe alespoň trochu čaje. Zabalila jsem poslední věci a nanosila vše do auta. Andráš už poznal, že se někam jede a poskakoval okolo, abych ho náhodou nezapomněla doma, což bych samozřejmě neudělala, protože kdo by mě celou cestu tahal? Trochu problém byl s batohem. Do mého se spacák nevejde, takže jsem si musela půjčit batoh Petrův. Ten je samozřejmě obří, takže jsem ho po sbalení věcí sotva unesla. Nicméně vše bylo sbaleno, dáno do auta, půl sedmá pryč a holky nikde. Za deset minut sedm beru telefon a volám Evě. Nadšeně oznamuje, že se zdržely a že za pět minut jsou u mě. Andry už křepčí v autě a vykukuje ze dveří, proč ještě nesedím v autě. Holky jsou tu, zavírám vrata, Gabča okukuje Andryho a diví se, co je to za zvíře. Ještě ho vypouštím z auta, aby se Gabča dostatečně pokochala a vyrážíme směr Jičín.
Jsme domluvené na maximální rychlost 80km, takže se stíháme kochat krajinou. Žádné komplikace nás nepotkávají a v 8:00 parkujeme na parkovišti pod Troskami. Tady už čeká Michal, další účastník výpravy. Společně se vítáme a seznamujeme a po chvilce vypouštíme krakeny. Andráš je jak praštěnej a začínám se děsit celého dne před sebou. Gabčina parťačka Sally doráží na Andryho a po pár metrech chůze mu prokusuje čenich. Trasa je tentokrát plně v režii Michala, takže se necháváme vést. Od Trosek scházíme po louce a Andry mě nemilosrdně vleče za sebou nebo doráží na Sally. Na konci louky už mi dochází trpělivost, házím Andryho na záda a vrčím mu do ksichtu, že dneska jsem náčelník já a ne on. Trochu se uklidňuje a pokračujeme v cestě. Začínám být naštvaná, ale nechci si zkazit den. Držíme se vpředu, aby měl čumák co nejméně podnětů ke zlobení, jsem mrzutá, ale zároveň vím, že je to moje chyba. Pokračujeme po silnici a potkáváme, toho dne, prvního toulavého psa. Mám trochu obavy, protože jestli ho Andry uvidí, tak nemám šanci ho udržet. Naštěstí je pes dost daleko před námi a stále se vzdaluje. Klepu se strachy a doufám, že se na nás nevrhne. Z batohu, který mi nejde seřídit, mě bolí záda a ještě se tahám s Andrym. Blížíme se k lesu, když náhle ze vrat vybíhá pudlík. Zuřivě štěká a schovává se zpět za vrata. Po spadaném jehličí mi uklouznou nohy, sedím na zadku a jedu po blátě. Michal se vrhá na Andryho a já se hrabu na nohy. V lese jdeme první a Andry seká latinu. Sluníčko krásně svítí, kocháme se přírodou a fotíme. Scházíme k rybníku Nebákov, procházíme mlýnem a pokračujeme podél vody po červené až do Libošovic. Kousek za mlýnek zase klečím na Andrášovi a vysvětluju pravidla. Pokračujeme v cestě, fotíme, kocháme se, chválím Andráška. Odbočujeme do lesa a najednou se do sebe pustí Kessy se Sally a Andry jim to jde pískat. Ve snaze zabránit větší rvačce se zamotám a těžký batoh mě klátí k zemi. Směju se a prohlašuju, že dál nejdu. Michal mi pomáhá vstát a pokračujeme vyschlým korytem řeky. Představuju si, jak tudy kdysi tekla voda a jak to tu asi vypadá za deště. Beru foťák a zvěčňu krásy kolem, když tu náhle letím vzduchem, snažím se zachránit foťák, držím ho nad hlavou, ale Andry letí za srnami, které přeběhly přes cestu, jen snažím inteligentně dopadnout. A už je to tady, krásné bahno, klacky a nadávky. Jsem vzteky bez sebe, Michal mě opět zvedá, v očích mám slzy, zahazuju batoh a jdu s Andrášem vyběhnout kopec, v domnění, že se trochu unaví.
Vybíhám první svah, padám na kolena a normálně brečím. Mám chuť to zabalit a jet domů. Nadávám sobě, Andrášovi, na celý svět a slzy mi tečou po tvářích. Přemýšlím, co se děje, kde je chyba, proč se tak chová. Nakonec se uklidním a vracím se k batohu. Pokračujeme v cestě, jsem unavená, ale nevzdám to. Procházíme Libošovice a vcházíme do Prokopského údolí. Cesta je samá bažina, takže jen čekám kam se propadnu. Před námi je skupinka lidí s volně pobíhajícím ovčákem a očividně je jim jedno, že se blížíme. Kessy už dává hlasitě najevo, že se jí ten pes vůbec nelíbí. Čekáme až parta lidí přejde potok, ale slečna oblečená v bílém se nějak nemůže odhodlat, do kterého bahna má nakonec šlápnout. Pes stále volně pobíhá a tak vysíláme vpřed Michala, aby požádal majitele, aby si ho chytil. Michal ještě pomáhá "bílé" slečně překonat bahno a hrneme se my.Bahno je zde skutečně luxusní, jen doufám, že ho neokusím na vlastní zadek. Michal slibuje, že spaní již není daleko, ale je teprve poledne, tak se nám ještě bydlet nechce.
V převisu dáváme přestávku a nakonec usuzujeme, že je ještě dost brzy chystat se na spaní, ani převis se nám moc nelíbí a po chvilce pokračujeme v cestě. Domluvili jsme se, že dojdeme na Hrubou Skálu, kde zná Michal převis a tam, že přespíme. Nazítří to budeme mít k autu jen kousek, což unavené svaly jistě ocení. Od Kosti pokračujeme po modré do Dobšic. Šplháme se do kopce, funíme a pobízíme psy, protože se nám to nechce šlapat. Přicházíme ke statku Dehetník a před námi, kde se vzal, tu se vzal, poník, Eva odvážně říká, že je uvázaný. Nakonec zjišťujeme, že přivázaný není a vesele kluše za námi. Odbočujeme k lesu a před námi se znovu zjevuje pes a dokonce dva. Ten větší naštěstí utíká pryč, ale menší se tváří dost odvážně. Michal je naštěstí ještě odvážnější a psa drží než projdeme kolem. U lesa usedáme a pauzujeme, dávám Andrymu rohlík a sobě hroznový cukr, jsem unavená. Dost to tady fouká, takže se po chvilce zvedáme a pokračujeme. Brzdím Andryho z kopce a doufám, že to nesjedu po hubě. Před Vyskeří potkáváme "chlupaté krávy" a ve Vyskeři masopustní průvod. Díváme se na barevné kostýmy a Andry z ničeho nic vystartuje na procházejícího psa. Jelikož to nečekám, chytám ho na poslední chvíli a nakonec dopadám dost tvrdě na zadek, snad jen pud sebezáchovy mě zachránil od tvrdého naražení si kostrče. Znovu mám v očích slzy a v hlavě zmatek nad Andryho chováním. Čekáme až průvod projde a vydáváme se za ním. Pokračujeme po silnici, což je dost nepříjemné, nohy bolí, záda bolí….. odbočku do lesa jsem si snad vymodlila, ale už ne Evin výkřik, že za námi běží pes…kolikátý už??
Začínám být K.O., ale nevzdám to, v Jeseníkách jsem to vzdala a pak si to vyčítala, tak tady budu bojovat. Michal mi nabízí, že mi ponese batoh, ale to nedopustím i kdybych lezla po čtyřech. Blížíme se k Hrubé Skále, ale ukecáváme Michala při každé možnosti bivaku, že už dál nejdeme. Michal zase ukecává nás, že už to není daleko a jeho "je to kousek" jsme pak slyšely ještě asi stokrát. Dohadujeme se, že na Hrubé Skále si dáme pivko a pak teprve půjdeme bydlet. Představa studeného piva mě trochu povzbuzuje, ale začínám být psychicky úplně mimo a nemyslím na nic jiného, než na sundání batohu a zalezení do spacáku, blíží se vyčerpání. Přesvědčila jsem sama sebe, že to dokážu, ale zřejmě jsem se zakousla natolik, že jsem pak celou noc nemohla spát a vůbec necítila únavu, natož potřebu spánku. Už skoro nemluvím a Michalovy pokusy o konverzaci přecházím zdvořilým mlčením. Už se peru jen sama se sebou. Pitomej batoh. U Hrubé Skály potkáváme partu turistů a ptáme se, zda mají otevřeno, že jdeme na pivko. Tvrdí, že je všude zavřeno, néééé. Nevěříme a jdeme se přesvědčit. Sundávám batoh, usedám na lavičku, Andryho pod nohy a domlouváme se, co dál. Michal s Evou jdou najít pivo a já s Gabčou čekáme u psů a batohů.
Dlouho nic, když tu se náhle naše dvojice vrací, ale s prázdnou, pivo není. Škoda, docela by bodlo. Než se stihnu rozkoukat, Michal už má můj batoh na zádech a že teda jdeme bydlet. Protestuju, co to jde, ale Michal mi odmítá batoh vrátit. Je to pro mě hrozná potupa a připadám si, jako slaboch. Procházíme Myší díru a jdeme směr Sedmihorky. Zcela neomylně mě instinkt vede k převisu. Jeho polohu nebudu popisovat. Je luxusní, vrstva listí, stranou od cesty, klid, nádhera.
První starost je, kde ukotvit Andryho, aby nebyla bitka. Země je písková a kolík nedrží, nakonec, ale s Michalem vymýšlíme fígl a Andry je zakotven. Vybalujeme spaní, pyžamo, jídlo a povídáme. Je krásný podvečer, den se vydařil. Postupně se převlékáme do pyžama, Michal má super stryptýz zdarma. Cpeme se ze společných zásob a hodnotíme výlet. Gabča bere Sally do spacáku a brzy usínají. Začíná se stmívat, Michal rozdělal oheň, takže zima není, ale stejně jsem zalezlá ve spacáku. Pak mi to, ale nedá, vylézám a sedám si k ohni, nechce se mi spát. Pomalu vykukují hvězdy, Andry spokojeně pochrupuje a Michal vypráví, kde všude tady byl.
Je skoro půlnoc, ale spánek stále ne a ne přijít, asi se toulá někde po skalách. Holky už spí, Andry pije druhou misku vody a i já se pomalu chystám do spacáku. Zpočátku je mi zima, ale brzy se zahřeju a svlékám svrchní vrstvy. Vychutnávám si ten krásný vzduch, pocit ze spaní venku, je tu Andry, přežila jsem…. K ránu usínám přesně na hodinu, víc ani ťuk, únava stále nepřichází.
A je tu den, sluníčko zase svítí, probouzíme se do zpěvu ptáků a vrčení psů, Andry potřebuje očuchat Kessy. Krmíme obludy a pak sebe, Andry zblajznul celou misku, takže oznamuju, že musíme dvě hodiny počkat, než lorděti vytráví, tudíž se suneme zpátky do spacáků, jaká pohoda. Takhle se válíme skoro až do dvanácti. Nakonec se vzájemně přesvědčujeme, že by to vážně chtělo vstávat a začít balit……..zase na cestě, vracíme se k autům. Před námi kopeček, najednou to v hlavě udělá cvak a už s Evou hecujeme psy, kdo bude dřív nahoře….. jak prdlí, kolem jdoucí turisti na nás koukají, jak kdybychom byli z jiného světa. Kessy ze mi motá pod nohama a jen tak tak, že neletím přímo tlamou do písku , ale ustojím to a ženu co to jde. Mocně funíme a čekáme na ostatní. Na Trosky se vracíme zkratkou po silnici, cesta ubíhá rychle a ani se nenadějeme a jsme u rybníka Vidlák. Krmíme labutě, Andry se koupe a nakonec šplháme k Troskám.
Na parkovišti vybalujeme jídlo a ohříváme fazole se salámem, bašta, hmm. Cesta domů je pohoda, svaly bolí a trochu mi dělá problém přendávat nohu z plynu na brzdu. Doma vylézám jak důchodec, Petr se mi směje a Andry běhá, jak kdybychom nikde nebyli.
Co na závěr? Holky DĚKUJI