close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Věřím svému psovi a on věří mě, proto jsme tak skvělý tým

Březen 2007

Zkoušení, koupě a péče o pohorky

28. března 2007 v 9:20 Babička radí :-)
(opět publikuji pouze mé názory a zkušenosti)
Dovolím si tvrdit, že dobré boty jsou základní kámen spokojeného výletu. Pokud nás tlačí, dřou nebo je máme dokonce jen vypůjčené, věřím, že na takový výlet sice nadosmrti nezapomeneme, ale představa další túry nás bude děsit měsíc dopředu. Jak tedy vybrat kvalitní pohorky?
Na vybrání kvalitních bot je třeba vybrat kvalitní obchod, kde vám ochotně poradí a "dají si s vámi práci". Boty jsou totiž nemalá investice a určitě nikdo nechce riskovat koupi špatných bot. Obchod vybírejte nejlépe na doporučení, zkušenosti radí nejlépe, případně si boty vyberte na internetu a v obchodě se přeptejte, zda jsou vhodné pro vaše nohy a hlavně na to, na co je budete používat. Pokud se vám obsluha obchodu nezdá případně se vám nevěnuje dle vašich představ, jděte jinam. Neváhejte obejít několik obchodů a udělat si představu. Případně s sebou vezměte někoho zkušeného, aby vám poradil.
Pokud plánujete jednodenní nenáročné výlety, vyberte lehčí boty než jsou právě pohorky. Pohorky jako takové, se hodí především na vícedenní trekking a vysokohorskou turistiku s batohem na zádech. Kvalitní podrážka nám zabezpečí dobrou stabilitu v nezpevněném terénu, tlumí nárazy a šetří naše klouby. Vršek boty by měl mít co nejméně švů. Bota musí být dostatečně pevná, aby fixovala kotník a noha měla dostatečnou oporu i v náročném, např. sypkém terénu.
Boty zkoušíme v silnějších ponožkách, nejlépe přímo v těch, které budeme používat. Při chůzi se noha mírně zvětší, je tedy třeba ponechat menší rezervu. Nohu v botě posuneme do špičky a prsty(rukou) vyzkoušíme místo na patě. Měl by zbýt prostor na jeden až dva prsty. Šířku boty nejlépe vyzkoušíme tak, že botu pevně sešněrujeme, okraje nesmí směřovat nahoru proti sobě. Máme nazuto, zašněrováno a jdeme. Lépe řečeno se v botách po obchodě řádně projdeme. Když jsem kupovala boty, chodila jsem v nich alespoň 10 minut, po rovině, po schodech, nahoru, dolů… zkuste všechno, zkrátka, dejte botám zabrat už při kupování. Nestyďte se a boty vyzkoušejte v různých polohách, skákejte, běhejte, prostě cokoli. Koupí bot si musíte být naprosto jistí. Pata se nesmí vyzouvat a prsty nesmí tlačit. Boty nám musí padnout už od pohledu, nespoléhejte, že se roztáhnou. Já měla na pohorky štěstí, padly mi jak ulité a cítím se v nich, jako v bačkorech (do té doby, než se vyzuju :-D ).
Naše nové, draze koupené boty potřebují určitou péči. To znamená: po každém výletu vyndám z bot vložky a celé boty očistím jemným kartáčkem a vodou. Nepoužívám žádná čistidla ani hrubé drhnutí. Boty schnou v přirozeném prostředí 3 dny, takže nesušit na topení ani přímo u kamen! Po dokonalém vyschnutí použijeme impregnaci. Na některé boty se hodí ve spreji, na některé ve formě mazání. Dostatečně nastříkáme (je třeba materiál prosytit, ale impregnace nesmí stékat) nebo namažeme a necháme vstřebat. Impregnaci je potřeba používat i na boty s membránou Gore-Tex. Pokud je kůže bot neošetřená a tvrdá, snadněji se poškodí a propouští vlhkost.
Pokud věnujeme pohorkám dostatečnou pozornost při výběru a následně i dostatek péče, budou mám dělat společnost několik let.

Jak se obléknout na noc do spacáku?

22. března 2007 v 17:43 Babička radí :-)
V létě je pohoda, ale za chladných podmínek hraje velkou roli i správné oblečení. Po náročném dni je vhodné vyměnit prádlo za suché a zbavit se všeho, co ztěžuje krevní oběh. Je vhodné mít jednu až dvě vrstvy oblečení - spodní termoprádlo a flísovou vrstvu. S klesající teplotou jde elegance stranou a rádi na sebe navlečeme vše, co máme. Pozor však na to, aby byl spacák dostatečně prostorný. Pokud další vrstvy oblečení stlačují izolační vrstvu, tepelné vlastnosti nezlepšíme.
Častým problémem jsou studené nohy. Tady pomůžou silné a volné ponožky. Pozor na moderní trekové ponožky, které nohu pružně obepínají, což je vhodné v botách, ale nikoliv na spaní. Jestliže z nějakého důvodu chybí kvalitní karimatka, je vhodný nouzový ledvinový pás, chránící ledviny před nachlazením.
V náročnějších podmínkách odvádí velké množství tepla hlava, a proto může čepice výrazně zlepšit teplený komfort. Ale i při mírných teplotách dávají mnozí přednost čepici a stažení límce kolem ramen před přílišným stahováním kukly spacáku. Může se totiž stát, že se v noci otočíme ústy od otvoru ve stažené kukle, vydechovaný vlhký vzduch kondenzuje v izolační náplni a zhoršuje izolační vlastnosti celého spacího pytle.

Železné hory-výchozí místo Lichnice

16. března 2007 v 19:21 Prověřené trasy výletů
Tato trasa je vyloženě odpočinková a krátká, tak akorát na nedělní odpoledne :-) možná po deštích, když jsem to šla já, je to trochu dobrodružnější.
Výchozím místem je zřícenina hradu Lichnice (turisticky známkové místo). V sezoně se vybírá vstupné a pesanům není dovoleno běhat na volno, jak je to se vstupným mimo sezonu nevím. Pokochat se můžeme krásným výhledem i samotnou zříceninou. Od hradu se vydáváme po ČERVENÉ a ZELENÉ současně směr Ohrádka. Odtud pokračujeme vlevo, stále po ČERVENÉ. Odbočka na ŽLUTOU je po pár metrech vlevo, ale není dobře viditelná.
ŽLUTÁ nás provází celou Lovětínskou roklí, není kam odbočit, až na konci rokle je posezení se stříškou a rozcestník. Vydáváme se vlevo do kopce po MODRÉ až k hlavní silnici. Zde se odbočíme vlevo na ČERVENOU a jdeme zpět k hradu Lichnice.

Jeseníky-výchozí místo chata U pelikána

16. března 2007 v 13:51 Prověřené trasy výletů
Chata U pelikána poskytuje ubytování a báječnou obsluhu. Nachází se na konci obce Kouty nad Desnou ve směru na Červenohorské sedlo.
Od chaty U pelikána se vydáváme po ZELENÉ asi 200m k mostu, zde odbočíme ostře doleva na MODROU. Po silnici jdeme do kopce okolo nádrže Dlouhé stráně až ke kamenné chatě (6.5km), zde odbočíme vlevo a stále po MODRÉ do Divokého dolu, jdeme ostrým stoupáním, ale je to nádhera. Pokud se nám podaří vysápat se nahoru, dostaneme se na cestu, zde odbočíme vlevo, stále po MODRÉ až na vrchol Pradědu(11km). Za krásného počasí se nám naskytne překrásný výhled.
Z vrcholu se vracíme zpět na "Praděd - rozcestí" a vydáváme se vpravo po ČERVENÉ směr Švýcárna(14,5). Cestou se opět kocháme, fotíme dle libosti. Na Švýcárně je možnost občerstvení a doplnění vody. Ze Švýcárny jdeme dál po ČERVENÉ až na Červenohorské sedlo (21km). Zde se napojujeme na ŽLUTOU, která nás vede zpět do Koutů nad Desnou. V Koutech je třeba odbočit vlevo dle cedulky "chata Sokolka", za Sokolkou znovu doleva k rybníku, poté jen přejdeme silnici a vracíme se k chatě U pelikána (25km).
Toto je opsaný itinerář z mého prvního dogtrekkingového závodu v Jeseníkách.

Krkonoše-výchozí místo Špindlerův mlýn

15. března 2007 v 22:24 Prověřené trasy výletů
Výchozím místem, je poslední parkoviště ve Špindlu, přímo u stanice lanovky Medvědín (placené). Přímo z parkoviště se vydáváme proti lanovce a vpravo po MODRÉ k informačnímu středisku, zde se stáčíme vlevo stále po MODRÉ, ta nás vede až k Labské boudě. Cesta vede tzv. Harrachovu cestou kolem vodopádů (Malý Labský vdp., Labské kaskády, Pančavský vdp). Cesta je zde velice pohodlná a stále je na co se dívat. Na Labské boudě je možnost občerstvení a při příznivém počasí posezení venku. (turisticky známkové místo)
Odtud se vydáváme současně po ČERVENÉ a ZELENÉ k prameni Labe. Od pramene jdeme spojovací ŽLUTOU k rozcestníku s ČERVENOU. Na rozcestí odbočujeme vpravo na ČERVENOU a pokračujeme podél Česko-Polské hranice. Míjíme "Sniezne Kotly" a pokračujeme až na rozcestník s MODROU, dál na rozcestník se ŽLUTOU, zde odbočujeme vpravo k Petrově boudě.
ŽLUTÁ nás dovede téměř až na parkoviště, ale dole v údolí se mění opět na MODROU, po které dojdeme až na výchozí místo. Celkem zhruba 25km

Krkonoše "Gorďova cesta"-výchozí místo Pec pod Sněžkou

14. března 2007 v 23:18 Prověřené trasy výletů
Opět jedna z mých oblíbených, trochu nostalgických tras.
Parkování v Peci pod Sněžkou je vždy placené, trochu drahé, ale spolehlivé. Vycházíme po ŽLUTÉ ke stanici lanové dráhy na Sněžku, zde je možné zakoupit turistickou známku a v lese se napojujeme na ZELENOU, která odbočuje vlevo. Cesta vede traverzem k prameni, kde je možné doplnit vodu, dál k chatě Růžohorky. Opět možnost doplnění vody a občerstvení. V lednu nás pustili dovnitř i se psem(po dotazu, jak je velký), ale příliš ochotní nejsou, zřejmě záleží, kdo z obsluhy tam zrovna je.
Od Růžohorek pokračujeme po ŽLUTÉ až na vrchol Sněžky. K úpatí Sněžky vede asfaltka, dál se jde po zpevněné cestě po schodech. Nejsou však vysoké a jde se pohodlně. Na vrcholu se pokocháme, můžeme se schovat při nepřízni počasí do Polské boudy. Čeští turisté by prý neměli překračovat hranici na vrcholu, ale prý to skoro nikdo nedodržuje.
Zpět se vracíme po ČERVENÉ k rozcestníku "Býv. Obří bouda" a odbočujeme vlevo po MODRÉ do Obřího dolu. MODRÁ nás doprovází až na parkoviště do Pece pod Sněžkou.

Český Ráj - výchozí místo Valečov

14. března 2007 v 21:48 Prověřené trasy výletů
Tohle je krásná trase a mohu ji jen doporučit. U Valečova je velké parkoviště a nebývá tam problém zaparkovat ani v sezoně.
Z parkoviště jdeme přímo na zříceninu hradu Valečov, v noci je krásně osvětlen. V sezoně je zde možnost prohlídek, mimo sezonu je hrad uzavřen a můžeme se pokochat pouze zvenčí a okolo. Z Valečova se vydáváme po ZELENÉ směr Branžež, cesta je zde pohodlná, ale po dešti dost bahnitá se spoustou kaluží. Projdeme Branžež a pokračujeme až na rozcestník "Pod Žehrovkou"(6,5km), zde se stočíme vlevo na ČERVENOU a pokračujeme po silnici do Srbska. Za posledním stavením odbočíme vpravo a stále po ČERVENÉ pokračujeme lesem až na rozcestník s MODROU.
Po MODRÉ pokračujeme stoupající cestou k rozcestníku "Na Krásné vyhlídce"(13km) - pozor, tento úsek je špatně značený, zde je báječná restaurace kam je možné jít i se psem. Odtud pokračuje ČERVENÁ s MODROU současně, na Drabské světničky. Opět POZOR, tento úsek značen ještě hůř!! Ale vyšlapaná cesta mnoha zbloudilců nás vyvede ke správnému rozcestníku u Studeného průchodu. Projdeme Studený průchod a pokračujeme buď po ČERVENÉ, která vede po vyhlídkách nebo MODRÉ, která jde mimo vyhlídky. Obě cesty se schází na Drabských světničkách.
Drabské světničky stojí za prohlídku a zmákne je prolézt i šikovný pes. V sezoně se vybírá vstupné, ale mimo sezonu jsou světničky volně přístupné, ovšem pozor za deště, klouže to.
Z Drabských světniček pokračujeme po ČERVENÉ ke Klamorně. Cestou potkáváme pozůstatky Píčova statku (stojí za prolezení) a pokračujeme z kopce do údolí. Pozor, za deště enormně klouzací (hlavně s tahajícím psem). Lesem dojdeme na velké křížení cest a dáváme se vlevo. Při návštěvě 3/2007 se zde těžilo dřevo a zřejmě vytěžili i nějakou značku, takže jsme se úspěšně ztratili. Pokračujeme tedy vlevo na rozcestník "Skalka". Odtud stále po ČERVENÉ až na Valečov(25km).

Český Ráj - výchozí místo Trosky

14. března 2007 v 19:39 Prověřené trasy výletů
Trasy jsou koncipovány tak, abych se vždy vrátila na stejné místo a pokud možno, ne stejnou cestou, důvod je jednoduchý, můj dopravní prostředek je auto a chci toho vidět co nejvíc :-).
Parkoviště na Troskách je mimo sezonu neplacené a je tam vždy dostatek místa na zaparkování. Od Trosek se dá vyjít několika směry, začnu od ČERVENÉ směr Hrubá Skála. Projdeme obcí Tachov k rybníku Vidlák, zde se dají celoročně krmit labutě, ale restaurace bývá mimo sezonu zavřená. Dál pokračujeme příjemnou lesní cestou až na zámek Hrubá Skála (8,5km). Na téhle cestě jsme dokonce jednou zahlédli muflony. V létě bývá na Hrubé Skále spousta otevřených stánků, ale mimo sezonu je zde zcela prázdno a klid.
Dále jdeme po ZELENÉ směr Sedmihorky, ale za Myší dírou odbočujeme vlevo, po ŽLUTÉ k Adamovu loži. U Adamova lože vyšplháme po schodech k rozcestníku. Zde máme na výběr několik možností. Vydáváme se po ŽLUTÉ k symbolickému hřbitovu horolezců a dál až na rozcestník s MODROU. Můžeme pokračovat dál po ŽLUTÉ, cesta nás vede kolem mnoha pramenů, kde můžeme doplnit vodu, až na Valdštejn (12,5km). Zde je možnost občerstvení, ale opět pouze v sezoně, mimo sezonu mají otevřeno zřídka.
Zpět vede krásná cesta po ZELENÉ přes Radeč až k rybníku Věžák. Zde se napojíme opět na ŽLUTOU, která nás vede zpět na rybník Vidlák a odtud zpět po ČERVENÉ na Trosky (cca 25km).

Hruboskalsko

13. března 2007 v 12:13 Povídání z cest
Náš první, společný výlet s bivakem. Těšila jsem se opět už od začátku týdne. Gabča měla otestovat nový spacák a společně s Evou, to měl být jejich první bivak se psy.
Odjezd jsme naplánovaly na sobotní půl sedmou ráno. Depresivní vstávání v půl šesté ráno, ale nakonec jsem se vykopala. Snídat jsem opět nemohla, ale dostala jsem do sebe alespoň trochu čaje. Zabalila jsem poslední věci a nanosila vše do auta. Andráš už poznal, že se někam jede a poskakoval okolo, abych ho náhodou nezapomněla doma, což bych samozřejmě neudělala, protože kdo by mě celou cestu tahal? Trochu problém byl s batohem. Do mého se spacák nevejde, takže jsem si musela půjčit batoh Petrův. Ten je samozřejmě obří, takže jsem ho po sbalení věcí sotva unesla. Nicméně vše bylo sbaleno, dáno do auta, půl sedmá pryč a holky nikde. Za deset minut sedm beru telefon a volám Evě. Nadšeně oznamuje, že se zdržely a že za pět minut jsou u mě. Andry už křepčí v autě a vykukuje ze dveří, proč ještě nesedím v autě. Holky jsou tu, zavírám vrata, Gabča okukuje Andryho a diví se, co je to za zvíře. Ještě ho vypouštím z auta, aby se Gabča dostatečně pokochala a vyrážíme směr Jičín.
Jsme domluvené na maximální rychlost 80km, takže se stíháme kochat krajinou. Žádné komplikace nás nepotkávají a v 8:00 parkujeme na parkovišti pod Troskami. Tady už čeká Michal, další účastník výpravy. Společně se vítáme a seznamujeme a po chvilce vypouštíme krakeny. Andráš je jak praštěnej a začínám se děsit celého dne před sebou. Gabčina parťačka Sally doráží na Andryho a po pár metrech chůze mu prokusuje čenich. Trasa je tentokrát plně v režii Michala, takže se necháváme vést. Od Trosek scházíme po louce a Andry mě nemilosrdně vleče za sebou nebo doráží na Sally. Na konci louky už mi dochází trpělivost, házím Andryho na záda a vrčím mu do ksichtu, že dneska jsem náčelník já a ne on. Trochu se uklidňuje a pokračujeme v cestě. Začínám být naštvaná, ale nechci si zkazit den. Držíme se vpředu, aby měl čumák co nejméně podnětů ke zlobení, jsem mrzutá, ale zároveň vím, že je to moje chyba. Pokračujeme po silnici a potkáváme, toho dne, prvního toulavého psa. Mám trochu obavy, protože jestli ho Andry uvidí, tak nemám šanci ho udržet. Naštěstí je pes dost daleko před námi a stále se vzdaluje. Klepu se strachy a doufám, že se na nás nevrhne. Z batohu, který mi nejde seřídit, mě bolí záda a ještě se tahám s Andrym. Blížíme se k lesu, když náhle ze vrat vybíhá pudlík. Zuřivě štěká a schovává se zpět za vrata. Po spadaném jehličí mi uklouznou nohy, sedím na zadku a jedu po blátě. Michal se vrhá na Andryho a já se hrabu na nohy. V lese jdeme první a Andry seká latinu. Sluníčko krásně svítí, kocháme se přírodou a fotíme. Scházíme k rybníku Nebákov, procházíme mlýnem a pokračujeme podél vody po červené až do Libošovic. Kousek za mlýnek zase klečím na Andrášovi a vysvětluju pravidla. Pokračujeme v cestě, fotíme, kocháme se, chválím Andráška. Odbočujeme do lesa a najednou se do sebe pustí Kessy se Sally a Andry jim to jde pískat. Ve snaze zabránit větší rvačce se zamotám a těžký batoh mě klátí k zemi. Směju se a prohlašuju, že dál nejdu. Michal mi pomáhá vstát a pokračujeme vyschlým korytem řeky. Představuju si, jak tudy kdysi tekla voda a jak to tu asi vypadá za deště. Beru foťák a zvěčňu krásy kolem, když tu náhle letím vzduchem, snažím se zachránit foťák, držím ho nad hlavou, ale Andry letí za srnami, které přeběhly přes cestu, jen snažím inteligentně dopadnout. A už je to tady, krásné bahno, klacky a nadávky. Jsem vzteky bez sebe, Michal mě opět zvedá, v očích mám slzy, zahazuju batoh a jdu s Andrášem vyběhnout kopec, v domnění, že se trochu unaví.
Vybíhám první svah, padám na kolena a normálně brečím. Mám chuť to zabalit a jet domů. Nadávám sobě, Andrášovi, na celý svět a slzy mi tečou po tvářích. Přemýšlím, co se děje, kde je chyba, proč se tak chová. Nakonec se uklidním a vracím se k batohu. Pokračujeme v cestě, jsem unavená, ale nevzdám to. Procházíme Libošovice a vcházíme do Prokopského údolí. Cesta je samá bažina, takže jen čekám kam se propadnu. Před námi je skupinka lidí s volně pobíhajícím ovčákem a očividně je jim jedno, že se blížíme. Kessy už dává hlasitě najevo, že se jí ten pes vůbec nelíbí. Čekáme až parta lidí přejde potok, ale slečna oblečená v bílém se nějak nemůže odhodlat, do kterého bahna má nakonec šlápnout. Pes stále volně pobíhá a tak vysíláme vpřed Michala, aby požádal majitele, aby si ho chytil. Michal ještě pomáhá "bílé" slečně překonat bahno a hrneme se my.Bahno je zde skutečně luxusní, jen doufám, že ho neokusím na vlastní zadek. Michal slibuje, že spaní již není daleko, ale je teprve poledne, tak se nám ještě bydlet nechce.
V převisu dáváme přestávku a nakonec usuzujeme, že je ještě dost brzy chystat se na spaní, ani převis se nám moc nelíbí a po chvilce pokračujeme v cestě. Domluvili jsme se, že dojdeme na Hrubou Skálu, kde zná Michal převis a tam, že přespíme. Nazítří to budeme mít k autu jen kousek, což unavené svaly jistě ocení. Od Kosti pokračujeme po modré do Dobšic. Šplháme se do kopce, funíme a pobízíme psy, protože se nám to nechce šlapat. Přicházíme ke statku Dehetník a před námi, kde se vzal, tu se vzal, poník, Eva odvážně říká, že je uvázaný. Nakonec zjišťujeme, že přivázaný není a vesele kluše za námi. Odbočujeme k lesu a před námi se znovu zjevuje pes a dokonce dva. Ten větší naštěstí utíká pryč, ale menší se tváří dost odvážně. Michal je naštěstí ještě odvážnější a psa drží než projdeme kolem. U lesa usedáme a pauzujeme, dávám Andrymu rohlík a sobě hroznový cukr, jsem unavená. Dost to tady fouká, takže se po chvilce zvedáme a pokračujeme. Brzdím Andryho z kopce a doufám, že to nesjedu po hubě. Před Vyskeří potkáváme "chlupaté krávy" a ve Vyskeři masopustní průvod. Díváme se na barevné kostýmy a Andry z ničeho nic vystartuje na procházejícího psa. Jelikož to nečekám, chytám ho na poslední chvíli a nakonec dopadám dost tvrdě na zadek, snad jen pud sebezáchovy mě zachránil od tvrdého naražení si kostrče. Znovu mám v očích slzy a v hlavě zmatek nad Andryho chováním. Čekáme až průvod projde a vydáváme se za ním. Pokračujeme po silnici, což je dost nepříjemné, nohy bolí, záda bolí….. odbočku do lesa jsem si snad vymodlila, ale už ne Evin výkřik, že za námi běží pes…kolikátý už??
Začínám být K.O., ale nevzdám to, v Jeseníkách jsem to vzdala a pak si to vyčítala, tak tady budu bojovat. Michal mi nabízí, že mi ponese batoh, ale to nedopustím i kdybych lezla po čtyřech. Blížíme se k Hrubé Skále, ale ukecáváme Michala při každé možnosti bivaku, že už dál nejdeme. Michal zase ukecává nás, že už to není daleko a jeho "je to kousek" jsme pak slyšely ještě asi stokrát. Dohadujeme se, že na Hrubé Skále si dáme pivko a pak teprve půjdeme bydlet. Představa studeného piva mě trochu povzbuzuje, ale začínám být psychicky úplně mimo a nemyslím na nic jiného, než na sundání batohu a zalezení do spacáku, blíží se vyčerpání. Přesvědčila jsem sama sebe, že to dokážu, ale zřejmě jsem se zakousla natolik, že jsem pak celou noc nemohla spát a vůbec necítila únavu, natož potřebu spánku. Už skoro nemluvím a Michalovy pokusy o konverzaci přecházím zdvořilým mlčením. Už se peru jen sama se sebou. Pitomej batoh. U Hrubé Skály potkáváme partu turistů a ptáme se, zda mají otevřeno, že jdeme na pivko. Tvrdí, že je všude zavřeno, néééé. Nevěříme a jdeme se přesvědčit. Sundávám batoh, usedám na lavičku, Andryho pod nohy a domlouváme se, co dál. Michal s Evou jdou najít pivo a já s Gabčou čekáme u psů a batohů.
Dlouho nic, když tu se náhle naše dvojice vrací, ale s prázdnou, pivo není. Škoda, docela by bodlo. Než se stihnu rozkoukat, Michal už má můj batoh na zádech a že teda jdeme bydlet. Protestuju, co to jde, ale Michal mi odmítá batoh vrátit. Je to pro mě hrozná potupa a připadám si, jako slaboch. Procházíme Myší díru a jdeme směr Sedmihorky. Zcela neomylně mě instinkt vede k převisu. Jeho polohu nebudu popisovat. Je luxusní, vrstva listí, stranou od cesty, klid, nádhera.
První starost je, kde ukotvit Andryho, aby nebyla bitka. Země je písková a kolík nedrží, nakonec, ale s Michalem vymýšlíme fígl a Andry je zakotven. Vybalujeme spaní, pyžamo, jídlo a povídáme. Je krásný podvečer, den se vydařil. Postupně se převlékáme do pyžama, Michal má super stryptýz zdarma. Cpeme se ze společných zásob a hodnotíme výlet. Gabča bere Sally do spacáku a brzy usínají. Začíná se stmívat, Michal rozdělal oheň, takže zima není, ale stejně jsem zalezlá ve spacáku. Pak mi to, ale nedá, vylézám a sedám si k ohni, nechce se mi spát. Pomalu vykukují hvězdy, Andry spokojeně pochrupuje a Michal vypráví, kde všude tady byl.
Je skoro půlnoc, ale spánek stále ne a ne přijít, asi se toulá někde po skalách. Holky už spí, Andry pije druhou misku vody a i já se pomalu chystám do spacáku. Zpočátku je mi zima, ale brzy se zahřeju a svlékám svrchní vrstvy. Vychutnávám si ten krásný vzduch, pocit ze spaní venku, je tu Andry, přežila jsem…. K ránu usínám přesně na hodinu, víc ani ťuk, únava stále nepřichází.
A je tu den, sluníčko zase svítí, probouzíme se do zpěvu ptáků a vrčení psů, Andry potřebuje očuchat Kessy. Krmíme obludy a pak sebe, Andry zblajznul celou misku, takže oznamuju, že musíme dvě hodiny počkat, než lorděti vytráví, tudíž se suneme zpátky do spacáků, jaká pohoda. Takhle se válíme skoro až do dvanácti. Nakonec se vzájemně přesvědčujeme, že by to vážně chtělo vstávat a začít balit……..zase na cestě, vracíme se k autům. Před námi kopeček, najednou to v hlavě udělá cvak a už s Evou hecujeme psy, kdo bude dřív nahoře….. jak prdlí, kolem jdoucí turisti na nás koukají, jak kdybychom byli z jiného světa. Kessy ze mi motá pod nohama a jen tak tak, že neletím přímo tlamou do písku , ale ustojím to a ženu co to jde. Mocně funíme a čekáme na ostatní. Na Trosky se vracíme zkratkou po silnici, cesta ubíhá rychle a ani se nenadějeme a jsme u rybníka Vidlák. Krmíme labutě, Andry se koupe a nakonec šplháme k Troskám.

Na parkovišti vybalujeme jídlo a ohříváme fazole se salámem, bašta, hmm. Cesta domů je pohoda, svaly bolí a trochu mi dělá problém přendávat nohu z plynu na brzdu. Doma vylézám jak důchodec, Petr se mi směje a Andry běhá, jak kdybychom nikde nebyli.
Co na závěr? Holky DĚKUJI

Co zabalit na výlet ?

11. března 2007 v 10:20 Praktické rady na výlet
..........aneb co na sebe a co do batůžku
Tohle nebude žádný odborný článek, jen povídání složené z mých zkušeností. Spousta lidí mi říká, že jsem blázen. To nepopírám, ale zároveň se mě ptají co s sebou vozím. Zkrátka co je potřeba na výlet se psem.
Začneme páníčkem, tedy psovodem, šílencem, který vyrazí se svým miláčkem, aby mu udělal radost i několik desítek i stovek kilometrů, v jakémkoli počasí na výlet. V první řadě doporučuji kvalitní spodní prádlo. Dnes je na výběr z mnoha značek a druhů uzpůsobených na různou činnost. Je tedy možné sehnat prádlo uzpůsobené do velkého horka, "normálního" počasí i zimy až mrazu. Toto prádlo nás dokáže udržet v suchu i při extrémní zátěži. Tělo je tedy stále suché a není nám zima. Toto je důležité hlavně ve chvíli, kdy se zastaví a odpočívá. Pokud k tomu ještě fouká vítr, naše tělo se ochladí rychleji a hrozí prochlazení. Dál by měla následovat druhá funkční vrstva, aby pot odvedený ze spodního prádla nestudil ve vrstvě druhé. To znamená, že pokud si oblékneme funkční spodní prádlo a na to bavlněné tričko, pot, který spodní vrstva odvede, se zastaví v bavlně. Spodní vrstva bude tedy suchá, ale studit nás bude mokré bavlněné tričko. Dál by měla následovat třetí, teplejší vrstva, tedy flaušová bunda či mikina. Navrch ještě případně bunda s membránou WindStoper nebo jiná nám vyhovující. Vrstvy samozřejmě upravujeme (sundáváme-přidáváme) dle počasí a našich potřeb. Pokud si nejsem zcela jista počasím, balím ještě rukavice a čepici. Neméně důležité jsou také kalhoty. Nejlepší jsou samozřejmě nepromokavé, ale jsou dost drahé, takže nemá cenu je pořizovat kvůli pár výletům. Pokud se však chceme se psem věnovat nějakému "přírodnímu" sportu a cestovat častěji, poskytnou nám tyto kalhoty službu k nezaplacení. Nezbytným kouskem oblečení jsou ponožky. Opět si lze vybrat z nepřeberného množství druhů, zaměření, ale také ceny. Kvalitní ponožky se v botě nehrnou a udržují nohu v suchu a pohodlí. Já osobně mám s nohama velké problémy. Mám křivé prsty a často se mi při delší chůzi dělají puchýře. Jednoho dne jsem ale investovala (nemalé peníze) do kvalitních ponožek a problémy náhle zmizely. Pokud cítím otlak, buď prst zalepím ještě dřív než se puchýř udělá nebo jednoduše přidám jedny slabší ponožky. Boty by vydaly na samostatný článek. Ty prostě musí sednout jak domácí bačkory. Příliš nevěřím tomu, že se pohorky roztáhnou, pouze rozšlápnou, takže pokud nesedí od začátku, nejsou to ty pravé.
Do čeho obléknout pesana? Pohodlí psa je stejně důležité jako naše. Pokud psovi něco nesedí, těžko bude mít z výletu radost. Na výlet se pro psa hodí krátký tažnýpostroj např. typ Guard od Manmatu, existuje mnoho typů od různých značek. Je to takový, kde upínací očko je kousek za lopatkami. Je důležité, aby postroj psovi přesně sedl a NIKDE ho nedřel a to ani za mokra. Kvalitní postroje jsou vyrobeny z minimálně nasákavého materiálu a nenamrzají, zároveň nepoškozují srst psa. Pro krátkosrstého psa je vhodné pořídit postroj, který je určen přímo krátkosrstým plemenům. Tyto postroje jsou šité trochu jinak než klasické postroje a jsou uzpůsobeny na citlivou srst a kůži psa. Na výlety nechávám i obojek, v případě nouze, třeba při chůzi po silnici je na něm pes lépe ovladatelný. Co se týče botiček je na zvážení každého majitele. Pokud napadne sníh, psovi se půjde lépe v botičkách, stejně tak i po cestě s ostrými kameny, jaké jsou třeba v Krkonoších. Nejčastějším materiálem na výrobu botiček, je neopren. Je dostatečně silný, ale zároveň ohebný. Při běžných výletech nám botičky z neoprenu vydrží dost dlouho, není tedy třeba na každý výlet kupovat nové. Dále se také botičky vyrábí z tří vrstev textilu či vyztuženého molitanu. Na horších cestách tak nehrozí poranění tlapky, případně pokud se tak již stane, ránu ošetříme a schováme do botičky pro bezpečnější chůzi. Vodítko doporučuji dostatečně dlouhé, aby měl pes prostor třeba při přeskakování spadlých stromů nebo chůzi do kopce či lezení po skalnatých úsecích. Pokud má vodítko na jednom konci amortizér(pružnou gumu), máme tuto stranu vždy blíž k sobě, když potřebujeme pejska někam nasměrovat, nepřetahujeme se s gumou.
Všechny potřebné věci dáme do batohu, kterému při výběru věnujeme dostatečnou pozornost. Na zádech musí sedět a při plném zatížení a seřízení, by se neměl ani hnout i při prudkých pohybech.
Dál přibalíme misku pro psa, granule či jiné psí jídlo, dostatek vody pro sebe i psa. Určitě nezapomeneme svačinu a nějakou čokoládu. Já osobně vždy (i v létě) balím pláštěnku, nůž, dostatek kapesníků a lékárničku. VŽDY si s sebou vezmeme mapu. I když jedeme do, pro nás, známé oblasti. V Krkonoších jsem potkala bandu turistů v teniskách (nic proti nim), kteří netušili, kudy se vrátit dolů odkud přišli. Mapa je důležitá, pokud se nám nebo našemu psovi něco stane a nejsme schopni si pomoci sami a je potřeba volat pomoc, bez mapy těžko nahlásíme svoji polohu. Pokud předpokládáme chůzi nebo jen návrat za tmy, přibalíme baterku či čelovku, nejlépe i nějaké světýlko pro psa a samozřejmě předem zkontrolujeme, zda opravdu svítí.
Myslím, že toto jsou nejnutnější potřeby pro pohodlný a bezpečný výlet.

Na Sněžku "Gorďovou cestou"

10. března 2007 v 14:04 Povídání z cest
Já a Andry 15.1.2006
Další z mých hurá akcí. V neděli jsem byla v práci a v pondělí jsem měla volno. Být doma se mi nechtělo, ale plán jsem žádný neměla. Brouzdala jsem po internetu a dívala se na kamery v Peci pod Sněžkou, jaké že je tam počasí. Našla jsem i předpověď, která hlásala, že nazítří má být na Sněžce zcela jasno a 3°C, vítr jen 57km/h. To byla šance jaká se neodmítá. Kamarád Jirka, který seděl za mnou prohlásil, že klidně pojede taky a po krátkém rozmýšlení, byl plán hotov.
Venku žádný sníh, takže cesta na vrchol by měla být bez problémů a stejně tak i cesta do Pece pod Sněžkou. Už dopředu jsem byla rozhodnuta, že půjdeme stejnou cestou jakou jsme šli na vrchol s Gorďou. Už tehdy jsem ji pojmenovala "Gorďova cesta."
Zabalila jsem svačinu, bundu, čepici a rukavice, vodu a hurá na cestu. Ráno jsem vyzvedla Jirku u vlaku v Týnci nad Labem a vyrazili jsme. Sluníčko slibovalo krásný den a nemohla jsem se dočkat. Cesta byla poklidná, ale jelikož jsem v Jaroměři špatně odbočila dost jsme si zajeli. Nakonec jsme však dorazili, převzali parkovací lístek, opět jsem vybrala místo, kde nikdo nestál a chystali jsme se. Andry hopsal v kufru auta a nemohl se dočkat. Pustila jsem ho ven, ale po chvilce jsem ho musela přivázat, protože by snad šel sám napřed. Obula jsem boty, pořádně je zavázala, zabalila všechny věci, oblékla sebe i Andryho do postroje a hurá na cestu. Kolem spousty lidí, znovu okukujících, tentokrát Andryho. U lanovky jsme byli coby dup. Okoukli jsme informační tabuli a hurá nahoru. U lesa byla žlutá tabule s varováním horské služky, že cesta je pokrytá ledem a upozorněním na zákaz vstupu. Lanovkou jsme kvůli Andrymu jet nemohli, tak jsme ceduli pročetli a pokračovali dál.
Hned po několika metrech jsem se musela tradičně svlékat, takže zastavit, sundat batoh, vysvětlit Andrymu, že se stojí, ať mě nevláčí za sebou, svléknout se, dát věci do plného batohu, nandat batoh a pokračovat. Cesta byla v pohodě, nikde nikdo, sluníčko nad námi, nádhera. Měla jsem radost, že tam zase jsem a tuhle cestu jsem pojala jako počest Gordonovi a celou dobu jsem na něho myslela. Takže po zelené na Růžohorky. Cesta cikcak, z jedné zatáčky do druhé, zastavení na foto malého ledopádku, Andry dělá značku a tak se suneme nahoru. Za chvilku jsme u pramene, Andry se jde koupat, já si musím odskočit a jak tak jdu, z ničeho nic se propadám až po koleno do nějaké bažiny. Naštěstí mám nepromokavé kalhoty, takže se nic neděje. Vracím se k prameni, napiju se ledové vody a zase dál. Kousíček výš je chata, u které jsme s Gorďou odpočívali. Krásnou, pohodlnou trávu není vidět pod trochou sněhu a já jen utírám slzu a jdu raději dál, mám tu přeci Andráška. Po pár krocích znovu zastavujeme a fotíme kopce ozářené dopoledním sluncem. Jde se velice špatně, tady už je na cestě led a konečně chápeme upozornění na tabuli, která byla dole. Boty kloužou a není se o co opřít, Andry občas pomůže, ale tlapky kloužou a snažím se mu co nejvíc ulehčit. Konečně jsme se doklouzali k chatě Růžohorky. Tenkrát tu měli pesana a tak ho vyhlížím, abych předešla případnému konfliktu. Je tu zase, ale tentokrát není přivázaný, takže si to k nám vesele štrádí. Já už tak šťastná nejsem a snažím se udržet Andryho. Jirka se jde optat, zda můžeme dovnitř s pesanem, že by jsme si dali něco dobrého. Hurá, můžeme. Vejdu mezi dveře a obsluha zřejmě lituje, protože vydala povolení na psa, ale ne na poníka. Hrnu se dovnitř, aby si to náhodou nerozmysleli a hned cpu Andryho pod lavici, jen musím posunout stůl. Andry je uklizen, nikomu nepřekáží a ani není vidět. Objednáváme polévku a čaj a zvědavě koukáme po stěnách, kde visí snad stovka čarodějnic. Polévka je tu v cuku letu a čajík také. Přinesli i chleba a já hned dávám krajíc Andrymu. Polévka je výborná, hustá a horká a přemýšlím, jestli nemám jednu objednat Andrymu do mističky. Nakonec mu dávám další chleba a vychutnávám dlabanec.
Spokojeně nabaštěni, se vydáváme dál. Čeká nás kousek asfaltky a pak stoupání na vrchol. Asfaltka ovšem není pod zledovatělým sněhem vidět takže chůze je opět velmi komická. Jdeme podél lanovky a cestují se očividně velmi baví naším klouzáním. Já se moc nebavím, Andry táhne, takže mi poprvé podjíždějí nohy a už se vezu. Andry běží a já jedu po zadku. Turisti se smějí, zastavuji Andryho a snažím se postavit na nohy. Jelikož to klouže, připadám si jak v nějaké hrané grotesce. Nakonec jsem Andryho pustila z vodítka a visíce na borovičkách se snažím jít. Lidí přibývá, takže ho musím zase připnout, jelikož Andry ještě není takový pohodář jako byl Gorďa a cestu bez vodítka si nemůžu dovolit. Přicházíme k lavičce pod vrcholem a před námi se prostírá obří zledovatělá plocha, vydávajíce se za cestu. No nazdar, tohle se nedá sejít. Opět fotíme a pokračujeme. Do kopce to jde lépe, Andry táhne a dost mi tím pomáhá. Cesta se ale zhoršuje a jdeme pomaleji než Jirka, takže za chvilku stoupáme sami. Potkáváme dvě holčiny znuděné a otrávené povinným výstupem na vrchol. Prohodíme pár slov. Holky jsou udivené, že to jdeme s Andrym až z Pece, že ony jdou jen z Růžohorek a mají toho dost. Andry se najednou zastavuje, sedá si tváří ze svahu a vypadá to, jako by se kochal. Výstup ho očividně nebavil, tlapky kloužou, nemůže očichávat lidi ani psy, otrava. Sedám si k němu a tulím se. Vítr neúprosně fouká a jeho černý kožíšek je plný slunce. Za chvilku ho pobízím k další cestě. Dost neochotně se zvedá a pokračujeme dál. Vítr studí a led znemožňuje normální chůzi. Opět ten známý pocit, že na vrchol nedojdeme. Vítr fičí, Andrymu se to nelíbí, ale naštěstí vidí nahoře psa a táhne. Poslední metry a jsme u stanice lanovky. Konečně na vrcholu. Díky větru je tady asi -15°C a všude je led. Jirku nikde nevidím a tak jdu hned do chaty, spoléhám, že nejsem k přehlédnutí a doufám, že nás najde. Opírá se do mě vítr a já doufám, že mi na tom ledu neujedou nohy. Andry je očividně otráven. Těch pár kroků ke dveřím je vražedných. Naštěstí tu a tam vykukují vrcholky kamenů a je se o co opřít. Rychle dovnitř nebo zmrznu na místě.
Uvnitř je příjemné teplo. Sedáme si ke stolu, balím se do bundy a lituju, že nemám termosku s čajem. Hledám sváču a dávám kus Andrymu. Rozhlížím se kolem a hledám Jirku. Jsou tu nové stoly, i pán u toalet je nový. Žvejkám rohlík a koukám na zvědavé turisty. Najednou se zjeví Jirka, taky vyndává sváču a sděluje mi novinku, kterou dozvěděl od nějakého pána. Mám trochu obavu ze zpáteční cesty Obřím dolem a Jirka mi domněnku potvrzuje. Pán prý říkal, že v Obřím dole chybí most přes potok a cesta je namrzlá. Rozhodujeme se jak dál. Nechce se mi vracet stejnou cestou, Jirkovi taky ne. Nakonec se usmyslíme, že to riskneme.
Řádně zachumláni se vydáváme na zpáteční cestu. Až pozdě si uvědomuju, že jsem se ani pořádně nerozhlédla a nic na vrcholu nevyfotila. Dolů je to horší než nahoru. Z Polské strany je cesta čistý led a ještě ke všemu z kopce. Chytám se postranního řetězu a snažím se neupadnout. Přiznávám, že mám strach, Andry se otáčí, jako by mi vyčítal, proč ho táhnu zrovna touhle cestou. Nakonec mi nohy přeci jen ujedou a už se vezu. Chytám se sloupku a snažím se neskulit do Polska. Velmi pomalu se šineme dolů. Myslím, že Andry nikdy neslyšel tolik povelů "pomáálu" a "jdeme" za celý svůj život dohromady. Nakonec jdeme podél cesty kde není led a přelézáme po kamenech, alespoň to neklouže. Andry zřejmě vycítil mé obavy a bere mě za dlaň a vede mě dolů. Můj malý záchranář, musím se usmát. Po velmi namáhavém sestupu se ocitáme u bývalé Obří boudy. Čteme rozcestník a já se modlím, aby byla lepší cesta. Odbočujeme do Obřího dolu.
Cesta je sice namrzlá, ale jde se pohodlně. Pomalu scházíme a já se kochám pohledem na Úpskou jámu a Studniční jámu. Opět myslím na Gordona, jak se tady na mě ohlížel, kde jsem. Andry se cestou podivně zastavuje a nahlíží dolů. Myslím si, že ví o potencionálním nebezpečí chybějícího mostu. Foťák mám v batohu, takže focení není, ale vzpomínky zůstávají. Pomalu se blížíme k mostu, Andry se stále zastavuje, ale jsem si jistá, že to nějak zmáknem. Jirka jde první, přeleze díru, já si stoupám do vody a pomáhám Andrymu. Statečně vyskočí nahoru a je to. Je tu sesunutý zmrzlý sníh a v něm dvě prošlápnuté stopy, v ničem jiném není možné nalézt oporu, kdyby mi uklouzla noha, zastavila bych se asi až v Peci. Kousek za "mostem" se zastavujeme, jdu si to vyfotit. Dál je cesta docela v pohodě, sluníčko krásně svítí, takže se rozhlížím a snažím si všechno si zapamatovat. Andry spokojeně vykračuje a na jedné super ledové cestě mi opět podráží nohy. Zadek už mám otlučený, teď jsem se navíc strefila na stejné místo, takže to dost bolí. Nadávám, ale zvedám se a jdeme dál. Musím sundat bundu, je krásně. Podél řeky se už jde bez problému, žádný led, ale taky už jsme mimo sluníčko. Kochám se okolím a koukám na hodinky, tentokrát nám to trvalo podstatně déle než s Gorďou, za světla už nepojedeme. V jednom úseku cesty, pouštím Andryho na volno, ale jelikož větří nějakou zvěř, zase ho po chvilce uvazuju. U jednoho z posezeních u cesty znovu Andryho pouštím a nechám ho vykoupat. Vůbec mu nevadí, že je leden. Spokojeně se hroší ve vodě a já zatím fotím. Asi po hodině už jsme skoro u auta, loučím se s kopci a slibuji, že se zase brzy vrátíme.
Vím, že "Gorďova cesta" zůstane jednou z mých nejoblíbenějších tras, protože tady jsem Gordonovi nejblíže.

Jak jsem šla první dogtrekking

8. března 2007 v 15:03 Povídání z dogtrekkingů
Na úvod bych měla přiblížit co vlastně dogtrekking je. Pravidla říkají, že je to extrémní vytrvalostní kynologický sport, při které pes a člověk překonávají mimořádné vzdálenosti v časovém limitu. Dále je v pravidlech krásná věta: Dog-trekking je kynologickým outdoorovým sportem, který vede účastníky k samostatnému rozvíjení fyzických a mentálních (např. orientačních) schopností. Rozvíjí souhru a vzájemné pochopení člověka a psa. Důležité je, že pes musí jít celou dobu na vodítku, nesmí běhat na volno ani krátkodobě. Trasy bývají dlouhé okolo 100km, minimální vzdálenost oficiálního závodu musí být 80km. Pravidla také předepisují povinnou zátěž.
Nápad jít dogtrekking vznikl vlastně dost nečekaně, ale vznikl. V té době jsem měla prvního fundláka Gordona a byla jsem do něho blázen, takže aktivita při které můžeme být spolu mě nadchla.
Po prvním nadšení nastoupila realita. Ujdu vlastně 67km? Co si vlastně mám vzít s sebou? Pravidla říkají cosi o povinné zátěži, no nazdar. Nicméně přihlášku jsem odeslala a těšila se na nečekané zážitky, které měly nastat.
Blížil se čtvrtek, den odjezdu. Závod se konal v Jeseníkách v Koutech nad Desnou, pod názvem Stezka vlka, takže od Kolína docela štreka. Zjednala jsem dovolenou a celý zbytek týdne trpěla cestovní horečkou. Utvořila jsem seznam potřebných věcí a docela úspěšně všechno zabalila a ještě úspěšněji vše naskládala do svého vozítka. Dokonce se vešel i pes.
Cesta probíhala kupodivu bez problémů a večer jsme byli na místě. Vítala nás chata U Pelikána. Všude bylo plno psů a lidí, ale všichni se chovali disciplinovaně a nikdy nebyl problém. Ve 22:00 začal "mašer mítink", uvítání, seznámení s trasou a pravidly pro případný odvoz odpadlíků. Ze startovní listiny jsme vyčetli, že startujeme před půl desátou, alespoň si můžeme trochu přispat, ale tušila jsem, že stejně budeme poslední J Gordon budil obdiv u všech přítomných. Jak by ne, byl to jediný zástupce svého plemene. Choval se však příkladně všude chodil se mnou, dokonce i na toaletu "přeci tu paničku nenechám samotnou, ještě by se mi někam ztratila."
Šli jsme spát. Byla jsem nervózní, ale říkala jsem si, že z toho uděláme takovou delší procházku v pohodovém tempu. Závod se šel na dvě etapy. V pátek se šlo 25km s návratem zpět k chatě U Pelikána a v sobotu 42km opět s návratem. Spala jsem jen málo, Gordon svědomitě hlídal, ale dělal u toho hrozný rámus, takže jsem se stále dívala jestli se něco neděje.
Když zazvonil budík, nevěřila jsem, že je ráno, ale bylo. Šli jsem na procházku, trochu najíst, zabalit věci a hurá na start. Zase tak hurá to nebylo, protože jsem se zděsila nad velikostí svého batohu. Začala redukce. Moc se mi nedařilo, takže jsem to brzy vzdala. Na startu proběhla kontrola povinné výbavy a byli jsme vypuštěni.
Gordon dva kroky za startovní čárou udělal značku, snad abychom se neztratili. Jenže značky dělal u každého patníku a vzrostlejší trávy, takže pořád. Sice jsem ho přesvědčovala, že mám mapu, ale nebylo to platné. Po pár metrech mě to začalo štvát, takže jsem mu to důrazně zatrhla.
Gorďa šlapal jako drak a já se snažila mu stačit. První úsek vedl po silnici k přečerpávací nádrži Dlouhé stráně, odtud ke Kamenné chatě a dál vzhůru na Praděd. U Kamenné chaty jsme udělali přestávku, tady jsme měli za sebou 6,5km. Gorďa se potřeboval vykoupat, takže mi nezbylo nic jiného, než shodit batoh a slézt dolů k řece s ním. Nemohla jsem ho pustit z vodítka, aby se vymáchal jak by se mu líbilo, takže jsem hopsala po kamenech kam si lord vzpomněl, přeci se nebudu koupat taky.
Po chvilce uznal, že koupání bylo dost a že teda můžeme vyrazit dál. Ještě jsem oblepila kritická místa náchylná na puchýře a vyrazili jsme. Pokud jsem před chvilkou psala vzhůru na Praděd, myslela jsem opravdu VZHŮRU. Kdo byl za mnou toho jsem pustila před sebe, protože mi bylo jasné, že tohle bude na dlouho. Láďa (pořadatel závodu) sice říkal něco o Divokém dolu, a že si prý máme vychutnat tu krásu, ale tohle?! Všude byly klády, obrovské kameny a mezi tím vším vedla modrá turistické značka. Z celého výstupu si nejvíc pamatuju vodu a svoje boty. Po téhle cestě se leze na Praděd téměř po čtyřech. Po cestě začalo mrholit a začala být zima, správné fundlandí počasí. Gordon statečně šlapal a ještě a mě místy vrhal pohledy typu pohni tím zadkem, rychleji to fakt nešlo.
Nicméně na Praděd jsme nakonec opravdu vylezli. Konečně na cestě, stála jsem tam s rukama opřenýma o kolena a snažila se popadnout dech. Přiblížila se parta rozjařených a čistě oblečených turistů. Koukali na mě, jako bych byla z jiné planety. Přede mnou obří pes, já v maskáčích značně od bahna a na zádech ještě větší batoh. Zahrnovali mě otázkami, ale moje plíce byly ještě někde v Divokém dole. Brzy toho nechali a já se vydala na rozcestník pod Pradědem(11km). Foukal vítr a mrholilo, byla mi zima. S Gorďou jsme se rozdělili o tatranku a já se začala převlékat. Další parta turistů obdivující Gordona, tentokrát však mluvili jazykem kterému jsem téměř nerozuměla. Zuby mi drkotaly a fakt jsem se potřebovala převléknout, ale turisti byli neodbytní a zasypávali mě otázkami. Problém byl, že jsem jim nerozuměla ani slovo. Nakonec uznali, že žádná konverzace nebude a šli dál. Konečně suché oblečení, děkovala jsem termoregulačnímu spodnímu prádlu a všemu na světě, že ještě žiju. Gorďa vypadal spokojeně a očividně ho tahle bájo procházka moc bavila. Při redukci batohu před startem jsem vyndala i čepici, chyba, hodily by se i rukavice. Na hlavu jsem uvázala šátek, ruce zabalila do rukávů a vydala se dál směr Švýcárna.
Vítr se činil, ale konečně jsem si to začala i trochu užívat. Cesta na Švýcárnu byla příjemná, vcelku po rovině a cestou bylo na co koukat. Potkávala jsem i nějaké spoluzávodníky. Cestou jsme prohodili pár slov, postěžovali si na počasí, pochválili výhledy a zase se rozdělili. Začala na mě dopadat únava. Počasí pohodě moc nepřidalo, prostě nastoupila správná krize. Konečně Švýcárna (14,5km). Plánovala jsem přestávku, ale vítr a déšť mě ujistil, že bude lepší jít dál. Gorďa se tvářil jako správnej seveřan a dělal, jako že mu to počasí vůbec nevadí.
Kousek za Švýcárnou byl přístřešek a lavičky. Schovali jsme se za vítr a vytáhli sváču. Psékovi hrstičku granulí s paštikou a sobě čokoládu. Doplnili jsme energii a pokračovali dál směr Červenohorské sedlo.
Cesta vedla po hřebeni po vyšlapané cestě. Nikde nikdo, jen já a pes, nádhera. Tady člověk pozná sám sebe nejlépe. Ikdyž byla zima a ošklivo, stejně jsem přes to všechno měla krásný pocit. Můžu být tady se svým nejlepším přítelem na kterého se můžu spolehnout a vím, že když nebudu moct, dodá mi odvahy pokračovat dál. Celá tahle procházka se řídila dle potřeb Gordona. Když potřeboval pít, pilo se, když potřeboval koupat, šlo se koupat, bylo-li kde. Když potřeboval odpočívat, sundala jsem batoh sedla na něj a počkala až si lordě odpočine. Byl to můj šmudla a já bych pro něj udělala cokoli.
Už jsem nedočkavě vyhlížela Červenohorské sedlo. Když jsem byla malá, jezdili jsme sem lyžovat a já se těšila, až ho znovu uvidím. Šli jsme po hřebeni, vítr foukal, ale ten výhled……nádhera. Před sebou jsem viděla jakousi vyvýšeninu. Kudy tohle obejdeme? Jak jsme se přibližovali nevěřila jsem svým očím. Neobcházelo se to nikudy. Značka byla namalovaná nahoře na skále, turisto poraď si. Nebyla to žádná obří skála, ovšem kudy se dostat nahoru i s batohem a se psem, byl oříšek. Pomohla jsem Gorďovi, teda on tam spíš vyhopsal sám a začala jsem šplhat. Gorďa nejspíš uznal, že se moc courám a pořádně zatáhl. Vyhoupla jsem nahoru ani jsem nevěděla jak. Láďa neříkal nic o horolezeckém výstupu, tohle si vypije. Kousek za skaliskem se cesta začala pozvolna svažovat dolů. Už tam asi budeme. Na sedle nás čekala kontrola a horký čaj. Šli jsme svižně, takže jsme nebyli poslední a poslední úsek na sedlo jsme dokonce seběhli. Gorďa měl očividně radost, že jdeme taky z kopce.
Kontrola (21km) si nás odškrtla a já myslela, že budeme pokračovat. Omyl. Gordon zalehl k zimnímu spánku. Než jsem vyřídila formality u kontroly chrupčil jak nemluvně. Sundala jsem batoh, vytáhla pláštěnku, protože začalo opět pršet, přikryla jsem sebe i Gordona a čekala až se vyspí. Postupně přicházeli ostatní. Všichni se usmívali nad spícím Gordonem a pokračovali dál poslední 4km do cíle. Po půl hodině Gorďa otevřel oko, pak druhé, rozlepil tlamu, dokonce se zvedl, protáhl nožky a už byl zase připraven pokračovat. Zabalila jsem pláštěnku a pokračovali jsme dál. Poslední úsek se šel lesním traverzem dolů do Koutů. Bolely mě nohy, byla jsem unavená, ale šťastná. V Koutech jsme přešli hlavní silnici, posledních 200m a konečně CÍL (25km). Jsme doma, živi a zdrávi. Láďa nám pogratuloval a já se těšila na čaj a na to až si na chvilku sednu. Zvládli jsme to!
Etapu jsme dokončili v čase 8:05:10, jako předposlední. O čas, ale vůbec nešlo, šlo o společný zážitek, krásy hor a vzájemnou spolupráci. Byla jsem plná dojmů a zážitků z cesty. Gordon spal asi hodinu a pak si šel zaplavat do nedalekého rybníka. Já sotva chodila a on si jde ještě zaplavat JDruhou etapu jsme nešli, Gorďa spinkal a já toho měla taky dost.
Co říci na závěr? Dog trekking, to jsou puchýře, únava, slzy, svalová horečka, ale taky radost z úspěchu, přátelství a obrovský nezapomenutelný zážitek.

"Zabijáci" v mém životě

8. března 2007 v 15:00
Vkročila jsem do dveří veterinární ordinace a v dalších dveřích, proti mně, stál pitbul. No nazdar, teď po mě skočí a je po mě nebo minimálně po mém psím miláčkovi. Pit sklonil hlavu a nedůvěřivě si nás měřil. Já stála ztuhlá ve dveřích a neodvažovala se pohnout. Andry se hrnul dopředu a že prý se půjde s tím bájo psem kamarádit. Náhle se z ordinace ozval čísi hlas a ten "zabiják" poslušně odešel na místo. Hurá, oddechla jsem si a odvážně vkročila do čekárny.
Takhle probíhalo mé osobní seznámení s "psími zabijáky". Ovlivněna televizními reportážemi, jsem nikdy tomuto plemenu příliš nedůvěřovala. Ale televize nám nabízí hlavně senzace, takže i na tyto psy mám vlastní názor. V tuto dobu vychovávám druhé štěně (jiného plemene) a sama vím, že povaha psa je odraz povahy pána. Pes sám nikdy bezdůvodně nezaútočí, proč by to dělal? Pokud mu však dáme důvod, je náš zadek velmi silně ohrožen. Když svého psa nezvládáme, stane se z něho odjištěná bomba, ať se jedná o jakékoli plemeno.
Za pár dní jsem se do ordinace vrátila pro nějaké léky, tentokrát bez psa a ten "zabiják" tam byl zase. Odvážně jsem vkročila a pokukujíce po psovi, jsem se tvářila jako velký hrdina. Psík přišel, kupodivu velmi nesměle a začal mě očichávat. Přiznám se, že jsem čekala, kdy se do mě zakousne. "Kessy neotravuj" zněl povel paničky, ale Kessy byla neodbytná a vytrvale mě očichávala. Dokonce začala vrtět ocasem a zvědavě mě okukovala. Natáhla jsem ruku a pohladila si ji. Bylo to úplně něco jiného než hladit chlupatého psa, kterého mám doma. Kessy byla jakoby "tvrdá", její hladká, těsně přiléhající srst pro mě byla cosi nezvyklého. Líbila se mi. Sedla jsem si k ní na zem a začala ji drbat. Vrtěla ocasem a olizovala mi obličej. Prostě se chovala jako správný "zabiják" J. Jak už jsem psala, můj názor je, že pokud má pes správnou výchovu, stane se z něho pohodový kámoš na celý život, znovu, ať se jedná o jakékoli plemeno.
V současné době se s paničkou Kessy kamarádíme a já si postupně doplňuji znalosti o tomto plemeni. Vždy, když se vidíme, se na mě Kessy vrhne, nadšeně mě vítá a celou mě olíže. Jestli jsem někdy pochybovala, tak teď už stoprocentně vím, že i tihle psi jsou báječní a milí kamarádi bez ohledu na to, co si myslí okolí. Je mi jasné, že někdo prostě neuvěří, že i pitbul může být domácí miláček, ale proč by nemohl? Pokud pes útočí, je to také ukázka jeho sebevědomí. Znám psa, který není pitbul, je cvičen jako záchranář a byl schopný zaútočit na vše, co se ocitlo v jeho blízkosti. Má nízké sebevědomí a útočí ze strachu. Toho psa znám rok. Pokaždé, když jsem ho viděla na nějaké akci, kde jsme cvičili, mohla jsem vidět, jak obrovské pokroky tenhle pesan dělá. Za podpory svého pána si zvyšuje sebevědomí a jeho útoky se snížili na minimum. Je to všechno o výchově a přístupu. Člověk dokáže udělat zabijáka z každého psa, i z toho, který k tomu nemá žádné vlohy, prostě ho to naučí nebo ho k tomu donutí okolnosti, myslím toho psa.
Na pitbuly má každý jiný názor a tohle je můj pohled, jakožto naprostého laika.

Na Sněžku s medvědem

8. března 2007 v 14:57 Povídání z cest
11.10.2005 Já a Gordon
Výlet na Sněžku byl dalším z mých hurá výletů, ale takové jsou nejlepší. Tenkrát jsem ještě nebyla otrokem pracovního procesu a venku bylo krásně. Petr byl na montáži a já vymýšlela co dělat. Uklízela jsem auto a přišla mi do ruky automapa. Začala jsem listovat a přemýšlet, kam by se dalo vyrazit. Hřensko? Hmm, to by jsme mohli, ale na jeden den je to přeci jen daleko. A pak to najednou udělalo cvak. Vždyť jsem nikdy nebyla na Sněžce. Není to moc daleko a kdy se tam zase podívám? Bylo rozhodnuto.
Ráno jsem brzy vstala, nasnídala se, na ČT 2 zkoukla Panorama kvůli počasí a vyrazila. Mělo být krásně a já doufala, že se to nepokazí. Od rána svítilo sluníčko, ale pro jistotu jsem zabalila teplejší bundu a šálu. Nějakou tu sváču, vodu a nezbytnou čokoládu. Gordon od rána tušil, že se bude něco dít a neustále pobíhal kolem, abych ho náhodou nenechala doma, že on přeci jede taky. Když jsem ho oblékla do postroje, byl už naprosto šílený a odmítal se hnout z auta.
Vyrazili jsme. S prvními kopci Krkonoš jsem začala přemýšlet, který z nich je Sněžka, žádný se mi nezdál, ale pohled to byl impozantní. Myslela jsem, že nahoru se nechám vyvézt lanovkou a dolů to seběhneme po svých. Parkoviště jsem našla bez problémů, ale chlapík oznamující mi cenu parkovného, mi přivodil menší zástavu srdce. No nic, alespoň mi to tady pohlídá. Vybrala jsem místo, kde kolem nikdo neparkoval a začala se připravovat. Asi čtyřikrát jsem se vracela do auta, protože jsem vždycky něco zapomněla, ale nakonec jsme vyrazili. Gordon zvědavě okukoval okolí, okolí zvědavě okukovalo Gordona. Co chvilku dělal značku a očuchával kde co. Kde je stanice lanovky jsem netušila, takže jsem se vydala s davem a dělala, jako že naprosto vím, kam jdu. Potkávala jsem spoustu lidí, ale všichni šli proti mně. Pročpak?
K lanovce jsme došli celkem brzy, ale už při prvním pohledu mi bylo jasné, že to nepůjde. Byla to jen klasická sedačkovka a psíci se museli držet v náručí, to neklapne. Navíc se tahle divná věc Gorďovi vůbec nelíbila. Odvážně štěkal, čímž přilákal pozornost všech lidí kolem a odmítal se vůbec přiblížit k té vrčící obludě. Přemluvila jsem ho, že se tam alespoň podíváme. V boudě se suvenýry jsem zakoupila turistickou známku a přeptala se, kde najdu značku vedoucí nahoru. Koukala jsem do mapy, pak na informační tabuli. Hlásala, že na místě, kde jsme, je 12°C a na vrcholu Sněžky že jsou 3°C a vítr o rychlosti 68km/h. No nazdar, měla jsem vzít ještě čepici a rukavice. Tak jdeme.
Dál nikdo nepokračoval, všichni jeli lanovkou. Alespoň budeme mít volnou cestu. Skutečně jsme téměř nikoho nepotkali. Cesta vedla po traverzující cestičce vytrvale vzhůru. Asi po 2,5km jsme narazili na krásný potok. Gordon se okamžitě vydal koupat a já se alespoň napila. Kousek výš byla krásná chata a kolem ještě krásnější tráva. To se musí využít. Natáhli jsme se a vychutnávali krásy okolí. Gordon udělal značku, natáhl se ke mně a tvářil se děsně důležitě. Klidně bych tu zůstala, snědla sváču a šla zase dolů. Tráva lákala k lenošení, ale nakonec jsme se vydali dál. Gordon dál pokračoval bez vodítka a ťapkal si svým tempem. Za chvilku jsme došli na Růžohorky. Tady už pár lidí bylo. Vítr přidal na síle, ale sluníčko pořád ještě dost hřálo. Vyndala jsem sváču, došla do chaty Gorďovi pro vodu a opět jsme se kochali krásami okolí. Dlouho jsme se nezdrželi, hlavně kvůli větru, takže jsem pauzu zkrátila, zabalila věci a vydala se dál. Snad už konečně uvidíme Sněžku. Dál se šlo po asfaltce, nic příjemného, ale po stoupání na Růžohorky to byla procházka. Lidí přibývalo, ale stále v opačném směru. Proč? To nikdo nechodí nahoru pěšky? Gordon spokojeně šlapal a očividně byl nadšen dlouhou procházkou. Stále šel bez vodítka a z lidí si moc nedělal. Asi znáte ten tázací pohled typu "Kde jsi? Pohni!", tak ten jsem viděla poměrně často nejen při stoupáni na samotný vrchol Sněžky. Cesta se začala svažovat. Nemáme jít náhodou nahoru a ne dolů? Stále jsme šli dolů, pořád a pořád. Konečně se před námi vyloupla Sněžka. Zářila v odpoledním sluníčku a lákala nás na svůj vrchol.
Na úpatí byla lavička, využila jsem ji k odpočinku a památeční fotce. Těšila jsem se na vrchol, nikdy jsem tam nebyla. Vyrazili jsme. Gordon nadšeně, já už méně. Šlo se po schodech, kupodivu velice lehce a příjemně. Lidí přibylo a Gorďa si vybíral cestu podle svého. Vítr stále sílil. Už jsem na sobě měla všechno oblečení a nedovedla si představit jak mi bude ve větru o síle 68km/h. Gorďa byl o poznání rychlejší než já a právě tady jsem si nejvíc užila těch pohledů, o kterých jsem psala. Vítr lehce profukoval mojí flaušovou bundou a já snila o moderních materiálech, které údajně udrží vítr od těla. Posledních pár metrů bylo nejhorších. Tři kroky nahoru a vítr mě vrátil o pět kroků zpět. Ale nakonec jsme se přeci jen vyškrábali. Seveřan byl otráven funícím větrem a schovával se za mě. Na kochání se výhledem moc pomyšlení nebylo, vítr byl opravdu neúprosný a studený. Štípal do očí a studil na těle. Prošla jsem se po vrcholu a hledala nějaké závětří.
Uchýlili jsme se do místní restauračky. Naštěstí tam mohli i pesani. Vybalila jsem sváču, Gorďovi rohlík a kousek salámu a přemýšlela o doplnění vody. Na dveřích toalety byla cedulka s obrovskou číslicí 15,-. No nazdar, oni fakt chtějí za odskočení si 15,-Kč ? To jsme ale hodně vysoko. Statečně jsem popadla láhev a vykročila. Chlapíka, který seděl u dveří jsem se zeptala, jestli si můžu pouze natočit vodu. Začal na mě křičet v jakémsi divném jazyce a házel kolem sebe rukama. Naštěstí někdo zrovna vycházel ze dveří, tak jsem tam zaplula a křičícího chlápka jsem nechala za zády. Natočila jsem vodu a s vítězným pocitem se vrátila ke Gorďovi. Najednou se odnikud vynořil jakýsi školní výlet a chata začala být našlapaná. Začala jsem balit a připravovat se na ten šílený vítr.
Zase venku. Vítr, zima a seveřan mhouřící očka. Znovu jsem se prošla po vrcholu a snažila si uvědomit, že jsem na Sněžce, udělala pár památečních fotek, loučila se a přemýšlela, jestli se sem ještě někdy podívám. Všude kolem překrásné kopce halící se do lehké mlhy, podzimní sluníčko a můj nejlepší přítel žďuchající mě do zadku. Vítr se mu nelíbil.
Po červené jsme se vydali dolů. Zpět jsem se chtěla vrátit Obřím dolem. Cesta dolů z Polské strany byla náročná. Samý kámen a spousta lidí. Na nějaký výhled nebylo vůbec pomyšlení. Pořád jsem musela koukat pod nohy kam šlapu, držet balanc a hlídat Gordona, aby nepřekážel a nespadl dolů. Po necelém kilometru téhle šílené kamzičí stezky jsme se ocitli u rozcestníku "býv. Obří bouda", tady jsme odbočili na modrou do Obřího dolu. Vítr stále nepolevoval, takže jsme se nezdržovali a pokračovali dál. Měla jsem krásný pocit, že tady můžu být. Překrásná příroda, která má v těchto místech naprostou převahu nad člověkem. Dovolí mu přijít se podívat, sklonit hlavu a zase odejít.
Dál jsme seskakovali po kamenech, Gordon mě kontroloval, jestli jsem se někde nezapomněla a užíval si výletu. Pomalu jsme sestupovali a já se těšila až ten studící vítr přestane foukat. Najednou nebyly stromy pod námi, ale v naší úrovni a po chvilce jsem zase já zvedala hlavu, abych dohlédla zpět nahoru. Už bylo zase teplo, sluníčko hřálo a vítr zůstal nahoře. Sestupovali jsme podle řeky a Gordon se koupal všude, kde to jen šlo.
Posledním vzrušením byl myslivec či strážce parku, nevím, vrhající na nás vražedné pohledy. Jeho pes byl značně nevrlý a štěkal na nás. Moc jsem si ho nevšímala a pokračovala jsem na parkoviště. Ani ne po minutě jsem se otočila, abych zjistila, co to funí a uviděla jsem právě toho psa, jak se řítí za námi. Krve by se ve mně nedořezal. Přidala jsem do kroku a modlila se, aby ho jeho páníček včas dohnal. Ten však nebyl nikde vidět. Už jsem byla pár metrů od auta, když pes, řítící se za námi, uhnul k lavičkám, kde seděla rodinka a svačila. Měli tam dalmatina. Psi se do sebe pustili. Mezitím jsem došla k autu a rychle do něj nastrkala Gordona. Vlažnou chůzí přišel páníček zmíněného psa a začal se zajímat, kde vlastně je…
Až na ten závěr to byl krásný výlet. Říkala jsem si, že se sem za rok vrátíme. Bohužel jsme se nevrátili, protože Gordon přesně za dva měsíce poté zemřel. Kdybych si tenkrát řekla, že výlet na Sněžku odložíme na jindy, už bychom nikdy nejeli. Proto nic, co chcete udělat, neodkládejte na jindy. Dodnes vidím ty jeho pohledy, mžourající očka, ale hlavně pořád cítím to obrovské přátelství, které mezi námi bylo, bezmeznou důvěru a vzájemnou jistotu.
Věřte svému psovi a on bude věřit vám a když budete mít někdy pocit, že vás všichni opustili, on bude stále s vámi…